Kočka, nebo pes?

Dilema kočka, nebo pes, bylo v naší rodině vyřešeno jednou pro vždy ve prospěch psa, ale než k tomu došlo…

Moje babička Božena byla typická kočičí máma. Kočky milovala a ony zbožňovaly ji. Za dobu, co jsme bydlely ve stejném domě, jich vystřídala několik, ale vždycky to byli pořádní kocouří alfa  samci. Bylo to v době, kdy kočka patřila jedině na zahradu, ale babička s nimi klidně sdílela postel a oslovovala je něžně Macíčku.

Lásku ke kočkám zdědil po babičce můj mladší bratr. Jeho Lucka č. 1 byla hýčkána, a když onemocněla, byla to tragédie pro celou rodinu. Lucka č. 2 je divoženka, rozmazlené stvoření, které má v obýváku k dispozici obrovskou větev s hejblaty, škrabátky, pelíšky a já nevím s čím a která může absolutně vše. Je rozmazlenější než všechna naše vnoučata dohromady a dotkne-li se někdo v její přítomnosti jejího páníčka, je schopna na něho vlítnout a řádně mu pocuchat vzhled.

To u nás – jak jsem už psala – vítězí psi. Po dvou kokrech to byla hlavně naše jezevčice, která s námi prožila víc jak osmnáct let, přestože manžel o sobě vždy říkal, že psy nesnáší.

Když poprvé přišla dcera s obligátním: „Já bych chtěla pejska“ – to jí bylo asi deset, manžel prohlásil, že nikdy. Když svou prosbu po čase zopakovala, přitvrdil – buď já, nebo pes. Když se připomněla před dalšími narozeninami, vygradoval svůj odpor: „Jen přes mou mrtvolu!“ Jenže…

Dceři bylo v té době asi dvanáct a touha mít psa ji neopouštěla, naopak sílila. Jednou takhle přijdu domů a v pokojíku tlupa dětí kolem škopku na prádlo a v něm se třepe kokršpanělí štěně. „Že je krásná a je moje. A skoro zadarmo. Prosím, prosím!“ Říkám si v duchu, to bude průšvih a nahlas: „Počkej, jak nás taťka vynese v zubech!“

A už je to tu. Klika cvakla, dvéře letí, táta vchází do dveří – akorát už je dost po poledni. Běžím k němu: „Prosím tě, nekřič, je tu plno dětí, vyřídíme to, až odejdou.“ Manžel se nadechl, rozrazil dveře pokojíčku a… „Jé, ten je krásný. Chceš si ho nechat? Ale budeš se starat!“

Od té doby jsme s tou malou bestií prožili sice jen rok a půl, ale bylo to krásné a hlavně akční. Byla jak torpédo, neřízená střela. Přijelo nám ji přejet auto až z daleké Francie – i v tom měla extrabuřty. Ani druhý kokřík se u nás neohřál – tehdy se podařilo vyrobit špatnou sérii očkovací vakcíny a několik psů to nepřežilo – ten náš byl mezi nimi.  Do třetice to ale vyšlo a byla to láska na dlouhé roky. Drzá a trucovitá psí dáma, rozdivočelý rošťák, který bojuje s vyřazenou podkolenkou boj na život a na smrt, neúnavný běžec aportující tenisák až do úplného vyčerpání, lopatkové rypadlo, které kope tunel, až hlína stříká do daleka. Nezapomenu, jak ječím do ochraptění: Pegy, sem a ona sedí o pár metrů dál a kouká jinam, považujíc mě za obtížný hmyz.  Když to konečně vzdám a otočím se, že ji vytrestám svým odchodem, rozeběhne se za mnou a šprtne do mě čumákem s výrazem: Neblbni a pojď si zase hrát. Byla to prostě osobnost se vším, co k tomu patří, a doufám, že se má v psím nebi, jako se měla u nás.

V zimě jsme spolu chodily na běžky – běžela za mnou ve stopě, jen se jí krátké nožky kmitaly, a uši courala ve sněhu. Na kopci jsem  ji vzala vždycky do náručí a svištěly jsme dolů, až jí uši vlály. Párkrát jsem to nevybrala a skončily jsme v závěji, to se mnou pak nemluvila a tvářila se uraženě. Taky s námi chodila po horách – když byl terén pro ni moc příkrý, trochu jsme ji poponesli – třeba v Prachovských skalách nebo v Údolí Bílé Opavy. Na Sněžce nebyla, ale na Pradědu a Lysé ano a pěkně po svých. No řekněte, dokázala by tohle kočka?

Pro naši rodinu je dilema kočka, nebo pes jednou pro vždy vyřešené: Dycky pes!