Koho že to tu máme? Otce, či
dceru? Ale máme tu - díky Zuzaně
Kocumové - opět staronový problém – přechylovat, či nepřechylovat cizí ženská
příjmení? Pokusím se na to podívat trošku blíže.
Čeština je jazyk flektivní, což znamená, že má vypracovaná pravidla skloňování a časování. Již na prvním stupni základní školy jsme se všichni učili, že je rozdíl mezi rysi a rysy, že bude k ženě, ale k předsedovi apod. A v podstatě to všichni dodržujeme, chceme-li, aby nám druzí rozuměli, aby nedocházelo k nedorozuměním.
Dalším pravidlem pro češtinu jakožto jazyk slovanský typickým je pravidlo o shodě. Shoduje se podmět s přísudkem, přívlastek s podstatným jménem, doplněk dokonce se členy dvěma. Občas ve shodě chybujeme (i/y), ale v podstatě ji opět respektujeme.
A třetím pravidlem, na něž chci upozornit, je pravidlo o tvoření ženských tvarů odvozením od mužských. Takže vedle doktora máme doktorku, vedle holiče holičku apod. Pozor: výjimku tvoří had a hadice :-). Podotýkám, že ne ve všech jazycích je jazyková praxe stejná. A to je onen kámen úrazu.
Osoba ženského pohlaví u nás „trpí“ už od útlého dětství. Ve třech letech se stane žákyní MŠ, za komunismu přišla na řadu pionýrka, nyní junačka, mnohé jsou sportovkyně, jiné umělkyně, já byla klavíristka a kamarádka houslistka, někomu je kamarádkou, pak bude studentkou, partnerkou, kolegyní, stane se výše zmíněnou holičkou či právničkou, nebo dokonce chirurgyní či poslankyní. Feministky trpí – všechny tyto ženské tvary byly odvozeny od mužských příponou k tomu určenou. Nebo snad řeknete: Žák Novák přišla pozdě do školy? Náš rozvod soudila Marie Horák? Zajímavé, u českých příjmení se nehádáme. I když Eliáš Voláková mi zní „úžasně“. (Představte si, pane Černý, že si vaše dcera vezme Zeleného a bude trvat na výše uvedeném modelu! Bude z ní Zelený Černá!?!)
Naprosto chápu, že lidé, kteří skvěle ovládají angličtinu, mají rozporuplné pocity při vyslovení české varianty anglických ženských příjmení. Ale sáhněme si do svědomí: co výslovnost? Ta je přeci taky „počeštěná“. Víte, jak byste působili směšně, kdybyste v českém vypravování o Londýně používali anglické London s patřičnou výslovností, bez skloňování? (Když jsem přijel do London...) A co lidé, kteří angličtinu neovládají? Neorientují se v dané oblasti, neznají jmenované dámy – nepoznají, že se o dámy jedná. Opět můžete vyrazit do protiútoku s tím, že ve vietnamštině či čínštině taky většinou nepřechylujeme, ale víme vůbec, co ze jména Ha Cam Uyen je jméno a co příjmení? Neříkají si právě proto u nás Vietnamci Honza či Kuba, aniž by věděli, že se tím v očích Čechů tak trochu degradují? V USA např. taková praxe není, tam se jim říká jejich PRAVÝM křestním jménem.
Ale vraťme se k přechylování. Pravidlo říká, že tam, kde je to možné, se cizí jména přiřadí k patřičným českým vzorům a k tomu patří i přechylování. I když varianta Tolstojová u dnešní mládeže neznalé ruštiny a skloňování velikána ruské i světové literatury bez Tolstoje je vrcholem degenerace.
Myslím si, že základem všeho je zvládnutí pravidel mateřštiny. A protože v současnosti spousta lidí má s mateřštinou problémy, věnuje pak zbytečně mnoho času „rozpatlávání“ přechylování a skloňování cizích příjmení. Když budeme tato pravidla naší mateřštiny dodržovat, pak nám nepřijde zbytečné a neuctivé přechylování. Ona se totiž příslušná žena cizinka nepozná v našich novinách, ani když ji přechylovat nebudete, ale prostě budete její příjmení skloňovat – ona totiž angličtina, ba ani francouzština neskloňují, dokonce i němčině koncovky chybí a nahrazuje je členy. Bude-li se nějaká žena cizinka tvrdošíjně odmítat přizpůsobit českým pravidlům (např. Miriam Landa), nevidím v tom problém. Má na to právo. Stejně tak Kateřina Jacques – její příjmení by dělalo více problémů přechýlené než nepřechýlené. Ale ono pravidlo: KDE JE TO MOŽNÉ se dodržet dá.
A můj závěr? Chce-li Zuzana Kocumová při komentování závodů číst jména závodnic tak, jak se jí objevují na obrazovce v mezinárodním formátu, prosím. Ale v tisku bych preferovala, že Prahu navštíví Hillary Clintonová.
