Když si vás osedlá kůň

V dubnu to bude deset let, co jsem přestala být mudlou a stala se součástí celosvětové komunity vyznavačů geocachingu. Neměla jsem touhu "lovit", potřebovala jsem nápovědu v jedné hře.  

Netušila jsem, že z teoretického „šmírování“ mezi „kačery“ se stane koníček, který mě a později i mou drahou polovičku naprosto pohltí.

Svou první keš jsem „ulovila“ při vycházce s naším jezevčíkem. Občas jsem na keškách doprovázela dceru, zkušenou lovkyni, takže jsem věděla o skrýši a pokladu v ní ukrytém, kolem níž jsme pravidelně chodili. A jednou jsem si řekla, že když už jsem ten kačer, tak se zaloguji. A byla jsem polapena…

Ještě druhou keš jsem hledala metodou pokusu a omylu, ale při hledání třetího kousku jsem už hrdě vlastnila navigaci Garmin Dakota.

Mnohé tehdejší pokusy by klidně stály za knižní zpracování. Například když jsem se vydala ke keší přímo za šipkou a po zadku jsem sjela do hluboké lesní rokle, ze které jsem se samozřejmě musela opět vyškrábat nahoru. Když jsem se špinavá, zpocená, s botami plnými uschlého listí vyškrábala nahoru, kde stála kaplička, u níž měla být keš, zjistila jsem, že z druhé strany vede ke kapličce asfaltová silnice. A návdavkem  - keš jsem nenašla.

Jindy jsem si chtěla zkrátit cestu lesem a nic netušíc jsem to vzala přímo přes skládku všeho možného, kde to moc nevonělo, a moje chůze připomínala pohyby Krále Šumavy převádějícího emigranty přes blata.

Odlov keší probíhá různě – keš lze například  dobývat pomocí silného magnetu, nebo vyplavit větším množstvím vody, kterou je třeba přinést s sebou. Nesmíte ale zapomenout, že voda v trubce či podobném zařízení nesmí zůstat, tudíž musí někudy ven. Když tento fakt nevezmete na vědomí a začnete bez rozmyslu lít, nejen že keš nevyplave, protože voda bude rychle odtékat, ale  většina z ní skončí ve vašich botách – a nejen tam.  Náš první pokus dopadl tak, že keš si stále hověla kdesi na dně trubky, a já jsem byla mokrá od hlavy k patě,  Bylo to na konci léta, padal podvečerní chlad a já cestou domů na kole drkotala zuby. Druhý pokus už  byl úspěšný – ale mokří jsme byli s manželem stejně oba dva.

Jsou fanatici, kteří pro keš šplhají do výšin – i já mám jeden zářez, když jsem překonala svou akrofobii (strach z výšek) a vyšplhala na cvičnou stěnu. Z výšek je možné keš sundávat též pomocí dlouhé tyče, obvykle skládací. Je to na mrtvici, když zjistíte, že vaše tyč je  o kousinínek kratší, že prostě tu potvoru sice vidíte, ale za nic ji nesundáte. 

Jiní zase směřují pod zem (což už párkrát nedopadlo dobře) a hledají keše v propustích a kanálech. Geocaching vás zavede na místa krásná, přímo nezapomenutelná – překonáte se a vylezete na Sněžku či Praděd, kde se můžete kochat pohledem do dáli, jinde poznáte významné kulturní i přírodní památky a zajímavosti, navštívíte i místa zdánlivě obyčejná, půvabná zákoutí, o nichž jste neměli páru, místa lidnatá i liduprázdná. Narazíte ale i na místa, kam se nebudete nikdy chtít vrátit – třeba bezdomovecké lesní sídliště, zaneřáděné paseky, špinavá městská zákoutí. Ale nikdy se nebudete nudit.

Geocaching není obyčejný koníček, je to kůň, který si vás osedlá. A je jedno, jestli je vám dvacet, padesát či sedmdesát. Každý si najde to své. (V Praze jsme potkali na lovu dvě osmdesátileté kamarádky, jedna z nich měla dokonce hůlku, a říkaly, že vyrážejí každý víkend.)

Dnes už ani nepotřebujete navigaci, stačí chytrý mobil a chuť vyrazit. Tak co, potkáme se?