Jsem „Čecháček“ – tedy, ač žiju na Moravě – přesněji ve Slezsku už víc než 30 let, pořád prý mluvím po pražsku.
Umím mluvit pěkně – tedy spisovnou češtinou a umím si ji vychutnat. Ale když se jako správná ženská rozjedu, sklouzne mi pusa automaticky do polohy, „jak mi zobák narostl“. Totéž se stane, když vystoupím z vlaku kdekoliv za Moravskou bránou. Když své žáky poučuji o spisovné výslovnosti, okamžitě na mě útočí, jak my „Čecháčci“ mluvíme hrozně, jak se to nedá poslouchat a jak oni mluví pěknou spisovnou češtinou.
Vzpomněla jsem si na to včera. Opět jsem navštívila levou polovinu republika a hned po vystoupení z Pendolina jsem si mohla radostně poskočit a zvolat: Jsem doma! Ani jsem se nemusela rozhlížet, ba dokonce ani mé čichové buňky v tom tentokrát svou roli nesehrály. Stačilo našpicovat uši. Intonaci a přizvukování vám zprostředkovat nedokáži, ale slovník bude stačit. „Hej, on ten maly, hej, je u mě rad, už sem ho tu měla, hej, dvakrat. Jen se mi posral a poblil, hej, ale ty jeho kecy, hej, to by ses z teho posrala, hej….“ Jedna šťastná babička referující své kamrádce v tramvaji o svém dvouletém vnoučkovi.
„Pi..., kaj to čumiš, hej?“ „Kur.., nesahej, mi na to, sem si to učesal.“ Toto byl mladý milenecký pár.
„Hej, pozval mě, pi.., do kina, hej, zítra večer.“ Žákyně základní školy ke spolužačce.
Myslíte, že toho je na ukázku, jak krásně se mluví na Moravě, málo? Když si tak čtete v Deniku Ostravaka, je to docela „fajne“, ale poslouchat to dennodenně a k tomu ještě výčitky, že jste se za třicet let v Ostravě nenaučila sekat po ostravsky, to už je něco.
Nikomu nevyčítám, jestli seká, nebo naopak protahuje samohlásky, vyslovuje kulatě el, šlape si na jazyk, ráčkuje, ale čím jsem starší, tím mi více vadí ploché nekultivované vyjadřování. Můj čtyřletý vnuk má díky svým rodičům, již mu čtou a čtou, tak bohatou slovní zásobu a tak pěkné vyjadřování, že snese srovnání s mnohými staršími školáky, ba i s některými dospělými. Protože z mladší generace čte stále méně a méně lidí, mnozí se vyjadřují s pomocí velmi malého množství slov, ale zato oněch vycpávkových od hej, co, no až po vole, vole, pi.., kur.. najdete v jejich řeči opravdu hodně. A vůbec jim to nevadí. Já být půvabnou šestnáctkou, kterou její milý osloví pi.., tak s ním už nepromluvím. Ale ony šestnáctky to tak neberou; z úst jejich milého to zní přece tak mužně.
A na závěr vtip: K pokladně na hlavním nádraží v Praze přijde mladík a říká: „Dvakrat Pendolino, pi…“ Pokladní odtuší: „Chcete to na hlavní, nebo do Svinova?“ (Pro neznalé věci – jedná se o dvě nejfrekventovanější ostravská nádraží.)
