K čemu jsme na světě

Na světě jsou muži a ženy, holčičky a chlapečci. Vždy tomu tak bylo a bude. Ale v poslední době je skoro nebezpečné se o tom i jen zmiňovat. 

Své pohlaví jsem si nevybrala, může za ně náhoda. V dětství jsem záviděla bráchovi, že to má jako kluk jednodušší - až později jsem pochopila, že hlavním problémem bylo, že je o tři roky mladší. Nikdy jsem nebyla "typická holka" - neškrábala jsem, regulérně jsem se prala, občas jsem žalovala - to ale kluci taky, lezla jsem po stromech, ale dobře jsem se učila. Domácí práce u nás nikdo nedělil na ženské a mužské - otec si košile klidně vyžehlil sám, a když bylo třeba umyl schody. Matka pracovala v průmyslu a její povolání by jako typicky ženské označit jistě nešlo. Takže nejtypičtějším "ženským znakem" mého dětství byla "dobrá vyřídilka".

Celý život jsem se jako špatně placená učitelka setkávala s tím, že odměny dostávali stejně špatně placení kolegové, kteří "živí rodinu". Štvalo mě to, ale časem jsme to akceptovala. Byli na tom vlastně ještě hůř než já. Nikdy jsem neučila na přefeminizované škole, takže s nadřízenými v podobě mužů i žen jsem problémy neměla. Vdala jsem se, přivedla na svět dvě děti, ale nikdo mě nenutil pobývat s nimi na x-leté "dovolené". Jak jsem se rozhodla, tak to mé okolí vždy akceptovalo - ovšem následky za svá rozhodnutí jsem nesla vždy převážně sama. Proti své "ženské roli" neprotestuji - má své dobré i horší stránky. Jako všechno...

Své děti jsem se snažila vést k rovnosti pohlaví. Oba našli své uplatnění a ani jeden z nich nemá se svou genderovou rolí problém.

Přes to všechno si myslím, že příroda to zařídila tak, aby holky byly na světě proto, aby z nich byly maminky. To, že se mnohé rozhodnou jít zcela jinou cestou, je jen a jen jejich volba. Na jejich kvalitě to nic neubírá, ale jejich biologická role je tím popřena. Naopak když jsem nechala vykastrovat svou jezevčici, spousta lidí mi to měla za zlé. Vzala jsem jí - podle nich - to jediné, proč je na světě. Dožila se  ale lidské plnoletosti a měla - to zase podle mě - s námi nádherný život (a my s ní). 

To, že někdo napíše v básničce, že holky jsou na světě, aby z nich byly maminky, není nic proti přírodě, ale proti tomu, co my máme uložené v hlavě. Podle mě se rozčiluje hlavně ten, kdo v tom nemá jasno. Kdyby tam stálo, že jsem na světě jen a jen pro to, bylo by horší, ale takto... Vždyť je to pravda, většina holek se maminkami - laskavými, milovanými - stane. A ty, co se jimi stát nemohou či nechtějí, ty prostě budou plnit roli jinou. Taková paní Drábová pokud vím děti nemá, a já si jí přesto nesmírně vážím a nejsem jistě sama. A jiné ženy, které od patnácti přivádějí na svět jednoho potomka za druhým, aby na ně každý měsíc vyfasovaly příspěvek v hotovosti či v podobě poukazu na jídlo, ty asi za můj obdiv (ale asi ani o můj obdiv) nestojí.

Už jsem v jakési diskusi napsala, že pohoršovat se kvůli Žáčkově básničce je nesmysl. Řešme důležitější věci. Jestli budeme holkám vtloukat do hlavy, že mít děti je deklasuje, protože moderní je kariéra a genderová rovnost, vymřeme. Nebo jestli jim budeme vysvětlovat, že děti jsou - ač za toto tvrzení budu asi rozsápána - budoucnost země a že uděláme vše pro to, aby na jejich výchovu nezůstaly samy. Že uděláme vše pro to, aby šla skloubit kariéra a rodina - aby maminkám zůstala dlaň, která hladí, ale aby šanci hladit a konejšit měl i otec, který se pro to rozhodne. Genderová rovnost spočívá v tom, že žena přivede na svět dítě, ale to má oba rodiče, kteří se o ně postarají stejným dílem. Je naprosto jedno, jestli kariéru bude dělat žena, nebo muž. Vždy zůstane maminkou.

Taky jsem párkrát za život slyšela, že jsem "ženská", slepice a pod. Ale taky jsem slyšela ženy, jak pohrdavě mluví o svých mužích. Nic není jednoduššího než vynucovat si úctu a vážnost. Ale dostane se mi jich jen na chvilku. Vychovat macha nedá žádný problém, stejně tak jako uťápnutého chudáčka. Stejně tak dračici, či podřízenou chudinku. Naším cílem snad je, aby děti své pohlaví a s ním spojenou biologickou roli přijaly za své, ale zároveň jim musíme vštěpovat úctu k druhému pohlaví. Již dnes na vysokých školách studuje víc žen než mužů a "nerovných" sňatků, kdy žena má vyšší vzdělání, také přibývá. To, co za mého mládí bylo pro "chlapa" považováno za ostudu, je dnes běžné. Tak proč tolik povyku pro jednu básničku. Pokud se má vnučka jednou rozhodne nemít děti (a já se toho dožiji), bude mi to líto, ale bude to její volba. Není to nic, s čím se není možné smířit, třeba vynalezne nový lék a já na ni budu za to pyšná. Hlavně ať je z ní slušný člověk.  

Básničku naleznete třeba zde:

http://versovani.blogspot.cz/2013/05/k-cemu-jsou-holky.html