Jsme si rovní, nebo rovnější?

Ve stejný den jsem si přečetla dvě různé zprávy, které mě poněkud rozhodily tím, jak odlišný přístup ke stejné realitě prezentovaly.

V té jedné se psalo o tvrdém zákroku policie proti muži, jenž cestou z obchodního centra k autu neměl nasazený respirátor. Nejen že proti němu razantně zasáhli, ale odvezli si ho s sebou a jeho malého synka jaksi pozapomněli na parkovišti. 

Z té druhé jsem se na I Dnes dověděla, že "Ve čtvrtek v jednacím sále sněmovny kolem míst Lubomíra Volného a Mariana Bojka nainstalovali ochranné plexisklo. Slouží jako ochrana proti zvýšenému riziku šíření nemoci covid-19. Dva poslanci dlouhodobě porušují vládní nařízení, odmítají nosit respirátory či roušky." Přestože byli již několikrát vykázáni ze sněmovny, vždy se vrátili a bez ochrany. 

A co je mi na tom divného? S námi se nikdo nemaže. Neposloucháš a jsi přistižen, drž ústa a zaplať, nebo s tebou zatočíme. Možná kdybych vedla na procházku dobrmana nebo dogu, leccos by mi prošlo, ale když půjdu za ruku s vnoučetem, ochránci zákona se se mnou mazat nebudou. Mluvím z vlastní zkušenosti dlouholeté majitelky mrňavého jezevčíka. Zkuste vstoupit bez respirátoru do obchodu, požádají vás, ať odejdete a neobslouží vás. V tramvaji se okamžitě ozve hlášení o povinnosti nasadit si respirátor. Chytí-li vás revizor, vykáže vás z vozu. Prostě na malého člověka metr existuje - a to je dobře. Ale nedobré je, že na některé "asi rovnější" se metru nedostává.

Taky mě štve mít zakrytá ústa v "zastavěné" oblasti - mezi paneláky, kde široko daleko nikdo není, nebo sem tam potkáte chodce, se kterým se míjíte v uctivé vzdálenosti. Ale dávat najevo svoji svobodomyslnost tím, že rebeluji v davu a ohrožuji tím slabší, je zhovadilost. Nikomu nic zlého nepřeji, ale měla jsem škodolibou radost, když onemocněl Václav Klaus, jeden z těch, co se považují za nedotknutelné. Přála bych si, aby si nemoc vybírala právě tyto lidí a dala jim zabrat. Ale to se nestane, na světě není spravedlnost. A stejně by to odnesli hlavně zdravotníci, kteří by se o ně museli postarat. 

A co tím chci vlastně říci? Že chápu všechny kolem sebe, že mají restrikcí dost, že mnozí předpisy - když se nikdo nedívá - tak trošku porušují, že si občas zanadávají na vládu, na premiéra, na ministra zdravotnictví, ale pak si vzpomenou na Frantu, co s nimi sedával u piva a už si nikdy nepřisedne, na tetičku Zdenu, která pekla tak skvělou bábovku, na herce Ladislava Mrkvičku, slavného představitele Peyraca z Angeliky a další, vytáhnou z kapsy ten hnusný hadr a řeknou si, že je třeba ještě vydržet. Nemohli by tohle udělat i ti "rovnější" odpírači a aspoň si zopakovat, že moje právo končí tam, kde začíná to tvoje, a taky si ten "hadr" nasadit?