Jen to zkus s Kovotourem plus

Každý suchozemec touží aspoň jednou za život smočit nohy ve Velké louži, ovšem nám Čechům k tomu stačí i docela obyčejné malé moře. Z tohoto důvodu jednoho dne, když Bůh neodpočíval, dal vzniknout cestovním kancelářím, jež mají naši touhu po slané vodě ukojit. A s jednou z nich, jmenovanou výše, jsme vyjeli i my.

Výhled na mořeautorka

Turecká riviera  znělo mým uším jako hudba, a když jsem si představila, že v době, kdy se tam budu válet v sladkém nicnedělání, bude většina mých kolegů ještě pár dnů tvrdě zařezávat, můj pocit štěstí to ještě umocňovalo. Neříkej ale nikdo hop, dokud jsi nedopadl na zem, může být hóóódně tvrdá.

Let byl na tu mizérii s počasím u nás bezproblémový – Lysá hora vypadá z letadla jako kopeček, cesta autobusem z letiště už tak skvělá nebyla – 130 km jsme jeli tři a půl hodiny – cestou jsme stihli obrazit celkem devět hotelů -, takže když jsme hodně pozdě k ránu dorazili konečně do hotelu, netoužila jsem po ničem jiném než po posteli. Přání se mi splnilo, ale byl to šok. Pokoj hned za recepcí, vedle něho vstup pro zaměstnance a dovážku zboží – včetně sudů s pivem, naproti řvoucí agregát, který naskakoval vždy, když vypnuli v městě proud (to je ale v Analyi, kam jsme na čas dovolené  přesídlili, běžný folklór) a k tomu štěkající a vyjící pes baskervilský za „papírovou“ zdí. Když k tomu přidáte nesvítící světla v koupelně, postel pro dva širokou 140 cm a na ní něco jako vaflová osuška (taky pro dva), tak se mi nikdo nemůže divit, že mě atakovala příšerná migréna. Vůbec mě neutišilo ani to, že z naší osmičky jsme byli takto ubytováni čtyři a zbývající čtyři dostali pro změnu pokoje pod bazénem se zvláštním vchodem – tedy oním služebním a s pocitem, že si ustlali pod vodopádem.

Druhý den jsme sice doslova vyhádali s pomocí delegátky výměnu, ale myslíte-li si, že následujících 11 dní bylo procházkou růžovým sadem, hluboce se mýlíte. Jako odškodné za „psychickou újmu“ nám prý šéf manažér nabídl masáž. Když jsem ji absolvovala, nikdo o ničem nevěděl, recepční dokonce ani nevěděl, že má nějakého šéfa, přestože mě s ním osobně seznámil. A nikoliv v turečtině, ale v ruštině!!!  Nutno říci, že ono proslavené jižanské „maňana“ zde platí stoprocentně. To, co někdo řekl, vůbec neplatí, a to, co je napsané, platí snad jen o malinko víc.

Protože jsem dovolenou pojala i jako skvělou příležitost promrskávat si cizí jazyky, dávala jsem se do řečí s kdekým a kdekoliv. A vida. Nejen my! Do sklepa se dávali noví příchozí zcela běžně, pokud zrovna nebyl uklizený „pravý“pokoj. Pravý je ten, který hotel inzeruje na svých stránkách a který nabízejí i všechny cestovní kanceláře, včetně té naší: dvoulůžkový s možností přistýlky, vlastním sociálním zařízením, TV/SAT  (chytit se dalo bohužel jenom několik tureckých a několik ruských programů), s minibarem – ten ovšem chyběl: prý ho ale bylo možno za jistý obnos získat do příslušné skříňky zpět – a s výhledem na moře (no když se člověk hodně vyklonil, kousek ho i viděl – proti výhledu na kuchtíka loupajícího cibuli, který se mi naskytl po prvním probuzení na "nástupním oddělení", ovšem výhra v loterii)! Kdo neřval, neječel a hlavně neuměl rusky, ten mohl na "nástupce" klidně zůstat celý pobyt. Copak ti pod bazénem, ti si mohli představovat, že jsou na moři a zrovna zuří bouře, ale co si představovat ve sklepě, netuším. Kdo ječel a ještě lépe rusky a mával při tom eury, ten se stěhoval – ale vždy až druhý den, aby si pak všeho ostatního vážil. Takže pak už nereptal proti frontě na oběd – ještě že Češi jsou zvyklí ze školní jídelny, proti tomu, že tobogán jezdil jen občas a nikdo netušil, kdy to bude, proti špinavým skleničkám a frontám v baru, proti opatření jen jedno pivo na osobu – takže manžel mi nemohl přinést pití, musela jsem do fronty taky (a stejně vám nalili tak málo, že nejlepší bylo ani nesedat, ale postavit se znovu na konec, což jeden večer, kdy nebylo kam sednout, skupina mladých Poláků dělala), či proti tomu, že voda byla k dispozici jen v baru u bazénu a nabrat si do půllitrové láhve byl těžký zločin. Bohatý animační program se skládal z desetiminutové gymnastiky u bazénu – pokud děvenky animátorky govorivšie po ruski někoho ukecaly (což bylo málokdy, protože to silně připomínalo socialistické školní rozcvičky, chyběly jen trenýrky, trička a jarmilky)  – a odpoledního „voterpólo“. Večernímu programu jako obvykle vévodilo minidisko pro děti – „Alibaba“ si budu zpívat ještě dlouho. Pak taky byla módní přehlídka kožichů s možností nákupu. No nekupte v červenci výhodně koženou minibundičku za pouhých pár tisícovek eur! Kdyby se vám rozbil zip, můžete ji přece krásně na reklamaci poslat poštou.

A ještě pár perliček. Turci nás považují za strašně nehygienický národ. Místo toaletního papíru používají zásadně bidet, jehož tryska je umístěna přímo na okraji mísy. Ovšem jak to dělají, se nám do konce pobytu nepodařilo zjistit. Když pustíte vodu málo, na ona místa nedoteče, když hodně, tak jste-li muž, riskujete, že se připravíte o svou chloubu, jste-li žena, vyplavíte koupelnu. A postřeh kolegy: vzhledem k tomu, že trubky vedou přímo po zdi hotelu, bývala voda nejen ve sprše, ale i ve WC občas velmi horká, takže bylo možno mít ihned „vejce natvrdo“ :-).

A na úplný závěr. Víte, jak těžce se do kufru balí tenisové rakety? Skoro jako golfové hole. Ale my jsme s vidinou tenisu pod sluncem rozpálenou oblohou zvítězili, neboť cestovka tvrdila, že součástí hotelu jsou tenisové kurty. Na dotaz v recepci jsme uslyšeli, že si máme jít zahrát na pláž volejbal, nebo fotbal. Ovšem zapomněli říci kam. Na pláži totiž také žádné hřiště nebylo!