Tak máme zase po mnoha letech na MS v judu ženu! Alice Matějčková udělala za poslední rok velký pokrok, ale zas tak moc se od ní napoprvé neočekává. A jí to vyhovuje. V rozhovoru pro rozhlas prohlásila, že si to jede užít.
Nevím, co ti naši sportovci vlastně od sportu očekávají. Z vlastní zkušenosti přece vědí, že sport je pot, dřina, někdy slzy, občas radost. Tak proč stále zdůrazňují to užívání si? Snad že jim to svaz platí a oni to pojímají jako dovolenou vykoupenou hodinami dřiny? Poslechněte si třeba takovou Serenu Williamsovou po jejím návratu na kurt. Nejen že z ní přímo čiší, že nikomu nedá nic zadarmo, ale ona to i naplno řekne: „Vím, že mám tréninkové manko, ale nedám se, budu bojovat, všem ukážu…“. Snad jedině Petra Kvitová, která v nedávném rozhovoru řekla: „Nerozpadám se ještě, chci ještě něco dokázat!“ je výjimkou. Jinak všichni naši sportovci neustále zdůrazňují, jak si to užívají (lidi tam v podtextu slyší – za vaše prachy.)
Mnohokrát se stalo, že náš sportovec zazářil, ale když měl úspěch potvrdit, „potentoval“ se z odpovědnosti a vyhořel. Ale neopomněl dodat, že to nevadí, hlavně že si to užil. Není něco špatně?
Za totality jsme si stěžovali, že nikdo nesmí vyčnívat. Teď se volá po podtržení individuálních rozdílů, podpoře talentů. Ale mladým se do toho nechce. Vidím to ve škole. Studenti splní, co se po nich žádá, ale něco navíc? Málokdo. To je přece zodpovědnost a tu nést je nikdo neučí. Pořád jim stojíme doslova za zadkem a hlídáme je, aby se jim v patnácti nedej bože nic nestalo. Rodiče je všude dovezou, přivezou, zařídí, vyřídí, učitelé všechno napíší, připomenou, zkontrolují, ohlídají… I dnešní hodina ve škole znamená, že učitel se snaží, aby si to žáci užili, a žáci čekají, co jim pro ten den učitel vymyslel a nachystal. Když si to neužívají, je učitel špatný. Nevím, jak vy, ale já jsem si třeba takovou hodinu matematiky neužívala (vlastně jsem po tom ani netoužila), i kdyby se naše matikářka přetrhla na dvě menší. Prostě to nebyl můj šálek kávy. Snažila jsem se ale dát do toho vše, abych obstála se ctí. Odměnou mi byla krásná dvojčička a poměrně dost dřiny.
Někde jsem četla, že ono akcentování okamžitého užívání si je předzvěstí konce současné evropské civilizace. Na podobných principech - chléb a hry – stála totiž i římská společnost těsně před pádem říše římské. Je to naprosto jednoduché, ale nebezpečné: touha dobře se najíst, dobře bydlet a užívat si. Zdánlivě nejvyšší cíl, ale ve skutečnosti cesta do pekel. Ostatně proč k nám míří tolik ekonomických běženců z chudých zemí? Chtějí si užívat jako my, pokud možno bez námahy.
Takže pozor. Být sportovcem volila bych jiná slova: Jedu zabojovat a dám do toho vše, co jsem natrénoval. A přes tu dřinu si to vlastně užiju, protože budu mít dobrý pocit, že jsem nic neodflákl.
