Jak vyhovět požadavkům doby a nezblbnout?

Německý psychiatr Manfred Spitzer při své návštěvě Prahy poskytl Lidovkám rozhovor, v němž zopakoval svá tvrzení vložená už do jeho první knihy: technika lidstvu škodí.

Obě jeho knihy (Kybernemoc! a Digitální demence) varují před digitálními učebními pomůckami. Spitzer říká mimo jiné, že "digitální technologie nemají žádný, naprosto žádný pozitivní vliv na výuku, jen spoustu vedlejších účinků. Kdyby takový lék pustili lékaři na trh, všichni by si klepali na čelo..." Poprvé s tímto názorem přišel už před 4 lety, ale zatím nebyl nikým ve svém volání vyslyšen.

Musím říci, že i když jeho tvrzení jsou velice radikální, s jeho tvrzeními o škodlivosti smartphonů a tabletů pro děti a mládež v mnohém souhlasím. O generaci dnešních dětí se mluví jako o "digitálních domorodcích", zatímco my starší jsme jen "přistěhovalci". Nikdy nám nebudou prsty běhat po displeji smartphonu tak rychle jako dnešním desetiletým, nikdy tak bryskně nepostřílíme všechny nepřátelské rakety, nikdy nevymyslíme tak skvělou strategii, jež by vedla k vybudování hradu, podhradí a vedle toho  bychom měli ještě stihnout nakrmit psa, přebalit mimino a prodat úrodu z polí. To vše oni - samozřejmě virtuálně - zvládnou. Ale...

Když má dnešní patnáctiletý napsat deset vět souvislého textu, je to pro mnohé námaha nad jejich síly. Najednou ona schopnost zaměřit svou pozornost na více jevů najednou - aby to mělo smysl, psát pokud možno bez chyb, členit text, vyznačit začátek a konec vět - mizí. Mnohé dnešní děti jsou nesoustředěné, neposlouchají, pořád vyžadují asistenci. Proč, co se stalo, kam se ztrácí schopnost udržet pozornost? 

Soustředění se stalo problémem. Děti těkají z jedné věci na druhou, neudrží pozornost na jednu věc - výjimkou je to, čemu říkají "zábava". Třeba hrát na mobilu hry. Ale život nespočívá jen v zábavě, patří k němu i povinnosti a práce. A ta vyžaduje soustředění a výdrž. A obojí je třeba trénovat. Dnes je nutné s žáky a studenty pracovat v malých časových úsecích, protože to prostě nevydrží, nesnaží se - vypínají, lehnou si na lavici, nebo (ti starší) vytáhnou mobil a koukají do něho. Dnešní učitelé nemají opravdu lehkou práci, velice často mají pocit, že hází hrách na zeď - tak silně se jejich "údery" odrážejí od zdi nevnímání. Ano, to je to, co dnešní děti a dospívající tak skvěle umějí - ponořit se do svého světa a "nevnímat". Dokud mluvíte, neposlouchají. "Probudí" se v momentě, kdy učitel zmlkne, a zavalí ho spoustou otázek týkajících se často téhož, o čem právě mluvil. Často mívám v takovou chvíli pocit absolutní marnosti.

Když přijdete o přestávce do školy, na chodbách a ve třídách posedávají skupinky, minimálně jeden její člen má v ruce tablet či mobil a hrají se hry. Ti, co nehrají, pozorují hráče a průběh hry, zbývající si kontrolují poštu, facebook. Nikdo nelítá, nezlobí, zato, když zazvoní a děti odloží své "hračky", začínají vykřikovat, poťukávat, podupávat, šustit, vrtět se, vyskakovat a....ptát se. Na cokoliv, kdykoliv, většinou mimo téma, které nevnímají. 

Máte pocit, že popisuji hodinu ve zvláštní škole? Ne, tak to dnes chodí i na výběrových základních školách a nižších gymnáziích. Vysokoškolští studenti ani mobil neukládají, mají ho na lavici a průběžně sledují facebook či poštu, často ani netuší, o čem přednáška, na níž se ocitli, je. 

Pan doktor říká, že žáci učící se bez tabletů jsou chytřejší a soustředěnější. Považuji to za možné. Taky chodím s dětmi do tabletové či multimediální učebny, ale je to doslova peklo. Ještě nesedí v lavicích, už surfují sem a tam. Neposlouchají pokyny, nedodržují pravidla. Práce s tablety je přece zábava! 

Lajky, hesla, zkratky - ale souvislá argumentace? Kdeže, to je příliš náročné. Rukopis - psaní nebudu potřebovat, mám svůj počítač, lépe tablet - na ten se dá ťukat jedním prstem. Já sama tento text dopisuju na tabletu, ale nadšením mě to nenaplňuje. Ťukání jedním prstem mě spíš rozptyluje, umím psát rychle a z psaní rukou nemám křeče jako mí žáci. Mnozí mají dokonce problém s úchopem propisky.

Počízač patří do mého denního programu, ale taky si dokážu říct: dost! Vím totiž, co sezení nad počítači všeho druhu způsobuje, (že když to přeženu, může mě bolet hlava, nebo se mi bude špatně usínat). Děti ne. Nemají tu zkušenost. Od toho jsme tu my, abychom jejich vztah k tabletům a mobilům korigovali. Je strašně jednoduché podat dítěti tablet a říct: hraj si a neotravuj! 

Dobu nezastavíte, výuka bez digitálních pomůcek je dnes nemyslitelná. Musíme si ale uvědomit, že to, co pokazíme, už nikdy nenapravíme. Tablety ano, ale jako doplněk, za odměnu a ne cely den. Protože spousta děti stráví několik vyučovacích hodin u počítače či tabletu, přijde domů a za odměnu mu rodiče dovolí hrát hry na počítači nebo mobilu. Veskrze digitální generace. I nás dospělé to unavuje, natož nezralý dětský mozek!

Poslouchejme varování odborníků. Chceme-lí, aby naše chytré děti chytrými zůstaly, zamysleme se nad tím, kolik času tráví s námi a kolik s tabletem či mobilem. Čas nevrátíme, ani nechceme, ale škodám na dětské duši předcházet můžeme.