Jak vychovat novináře

Už patnáct let pomáhám žáčkům od primy do kvarty vydávat školní časopis. A tolik let s nimi chodívám na dětské tiskové konference.

Netuším, ale myslím si, že je to taková ostravská specialita. Původním cíílem bylo naučit děti nejen psát časopis pro spolužáky, ale chovat se jako pravý novinář. Tedy nelhat, nekrást nápady, vyjadřovat se pěkně, slušně, pozdravit, představit se, mluvit nahlas - prostě je trochu vychovat příkladem. Dnes bych skoro řekla, že mnozí z nich by mohli být pro profesionální novináře sami příkladem!!

Představte si bandu rozjívených puberťáků, jak vzorně sedí v několika řadách za sebou s otevřenými bloky, popř. diktafony a po poctivém přihlášení - až na ně dojde řada - se snaží položit svůj dotaz pozvané osobě. Nejdříve se každý představí, ohlásí se názvem časopisu a pak teprve smí položit otázku. Často k pomůckám patří i mikrofón - to pak je pocit důležitosti ještě větší. A proč nad tím vyjadřuji takové nadšení?

Dnešní děti jsou často drzé, nevychované - jako bych to slyšela. Ale ony umějí být i velmi zdvořilé, ale asertivní, nebo alespoň se tomu všemu učí. Nebojí se zeptat, nebojí se říct svůj názor. A vedle toho je vedeme k tomu, že se neopisuje a nelže! Možná i mnozí novináři - třeba z bulváru - by mohli na dětskou tiskovku přijít a od dětí se trochu přiučit. Ještě jsem nezažila, že by se děti mezi sebou nebo s pozvaným hostem hádaly. Že by se překřikovaly, že by do článku napsaly nepravdu či pravdu překroutily ve svůj prospěch. Berou vše opravdu vážně a jsou si vědomy své zodpovědnosti za to, co o hostu napíšou. Kéž by to tak bylo i v tisku celostátním!

A že mezi ně zavítali opravdu různorodí hosté. Novináři, herci - třeba Richard Krajčo, imitátor Michaela Jacksona, kuchař z luxusního hotelu, cukrářka, politici, policisté, záchranáři, ekologové, cestovatelé a co já vím kdo další. Ani jeden si nestěžoval, všichni byli nadšení. 

Stěžujeme si na štábní kulturu - politici v parlamentu si nadávají, v krajním případě se pohlavkují, prezident předhazuje nejapné bonmoty, ostatní mu za ně spílají. V bleděmodrém je to u paní Jílkové v televizi, a když přijdete na besedu s vámi zvolenými zastupiteli, máte pocit, že si myslí, že na světě jsou jen samí blbci a nesvéprávní jedinci. Pan politik si naopak připadá jak primář na psychiatrii a podle toho se svými voliči jedná. Zlaté děti a jejich jednání!

Kdykoliv absolvuju podobné jednání či je vidím v televizi, jsem těžce znechucena a v duchu začnu doufat, že ti, kteří zatím sedí ve školních lavicích, se snad na tohle nedívají a zachovají si svůj způsob jednání - přímý, upřímný a čestný. A že se toho možná i dožiju :-).

.