Jak mě vzali do školy

Ve školce se mi už nelíbilo. Spaní – a to nemluvím o tom odpoledním -  pro mě bylo vždycky ztrátou času. No a ve školce po mě chtěli, abych buď po obědě spala, nebo aspoň dělala, že spím. Obojí bylo pro mě stejně nesnesitelné. 

Ještě že babička ve školce pracovala jako pomocná kuchařka na částečný úvazek, takže když šla domů po obědě, brávala si mě s sebou. Jenže to nebylo vždy.

Narodila jsem se sice až v září, správně jsem měla tedy dostat odklad, ale do školy jsem se strašně těšila. Hlavně až budu umět číst a nebudu se muset doprošovat dospělých, aby mi četli. Maminka se mnou tedy absolvovala kolečko u lékařů a psychologů, kteří naštěstí usoudili, že jsem už dost zralá, a nemusím tudíž ještě rok ve školce dozrávat. Osobně si myslím, že to bylo hlavně proto, že jsme byli slabý ročník a nebýt nás podzimních neměl by do školy kdo chodit.

Aktovku mi přinesl už Ježíšek – i s tím rizikem, že bude rok ležet někde na skříni – o prázdninách jsme přikoupili penál a já se tetelila blahem, že mě vzali. Bydleli jsme ve vilové čtvrti na kraji města, ale „dolení“ škola nebyla daleko, tak 10 minut pěšky. Kdepak nějaké vožení dětí autem, beztak ho nikdo z rodičů nás prvňáčků nevlastnil. Maximálně, to ovšem až když nám otrnulo a stali se z nás mazáci, jsme to brali v zimě z kopce na aktovce.

Už večer maminka vše nachystala – parádní oblečení pro sebe i pro mě, ráno mi nezapomněla uvázat do vlasů nezbytnou mašli. Dodnes si pamatuji, že už od sedmi hodin vyhrával místní rozhlas budovatelské písně v pochodovém rytmu, občas místo hudby někdo něco pronesl o důležitosti vzdělání a jak se na nás škola těší, hlavně na prvňáčky.

Před půl osmou – to už jsme byly obě s maminkou vypravené, děda s babičkou mi k polibkům přidávali poslední rady na cestu za vzděláním – někdo zvoní. Nevím, jestli to rodiče věděli dopředu, ale pro mě to byl šok. Před brankou stáli dva „velcí“ studenti – svazáci v tmavě modrých košilích s pionýrským šátkem kolem krku, hoch a dívka, která mi podala rudý karafiát a řekla, že mě vítá mezi školáky a že mě doprovodí do školy. Vzali mě za ruce, stihla jsem se jen ohlédnout, jestli jde maminka taky, a už jsme mašírovali. Už nevím, jestli mě pověstná vyřídilka opustila, nebo jsme si něco říkali, ale vím, že mě opravdu dovedli až do školy, kde nás na školním hřišti přivítal ředitel školy, představil nám i rodičům soudružku učitelku Drášilovou, která si nás odvedla do třídy, kde už na nás na lavicích čekaly slabikáře, několik sešitů, tužky a pastelky. Nádhera!

Když jsem v roce 2003 byla v září na dovolené Hammametu, zažila jsem tam deja-vu. Hudbu, která hrála na plné pecky, dětičky ve školních uniformách, které vedli za ruku starší školáci, proslovy na školním hřišti (viděli jsme tam z hotelového okna). Jen ten začátek měli posunutý na 15. září. Jinak to vypadalo skoro jako v můj první školní den. A k dovršení všeho jsme cestou na pláž potkali malou holčičku ve školní uniformě  s maminkou. Kývla na mě, abych se sklonila, a když jsem tak učinila, vlepila mi vlhkou pusu, zamávala a šla dál. Bylo to pro její, nebo mé štěstí? Ten den jsem měla narozeniny, tak jsem to považovala za dárek.

Školu jsme měla tak ráda, že se mi stala celoživotním osudem, ale tak velkolepého uvítání jako 1. září 1959 jsem se nikdy nedočkala. V mé první učitelské štaci mě dokonce školník poslal přezout do šatny, což po mě onen první den nikdo nepožadoval.