Jak jsme se za totáče připravovali na atomovou válku

Jsou to zhruba dva týdny, co děti přinesly pololetní vysvědčení, ale jeden předmět, který na tom mém nechybí, tam nenajdete. Branná výchova.

I když už pár let probíhají diskuse o tom, že by bylo třeba odideologizovanou brannou přípravu znovu zavést, stále se tak nestalo a záleží jen na školách, jak okruhy, které jsou doporučené, žákům předloží, součástí kterého předmětu se stanou a jakou budou mít časovou dotaci. Uvažovalo se dokonce o znovuobnovení samostatného předmětu. Já bych s tím souhlasila! Ale ne z nějaké nostalgie, naopak. Nikdo, kdo nepoznal, si nedokáže představit, kolik legrace, ale i utrpení se do předmětu vešlo. Byla to ohromná psina, ale i šílený „vopruz“, který se známkoval a mohl vám zkazit vysvědčení. Dokonce na vysoké se bez zápočtu z branné přípravy nepouštělo ke státnicím!

Co si pamatuji, v branné výchově jsme se hlavně připravovali na atomovou válku. K přípravě patřily hlavně igelitové sáčky a pláštěnka. Začalo to vždy v první hodině tělocviku, kde jsme se vážili a měřili, k čemuž patřilo také proměřování obličeje, abychom v případě nutnosti mohli vyfasovat padnoucí plynovou masku.

Pak přicházela nezbytná teorie – nuda… Kdy se mlátí do kolejnice, kdy houkají sirény, kam utíkat v případě výbuchu atomové bomby – už tehdy, na základce – nám bylo jasné, že běh by byl to poslední, co bychom po výbuchu absolvovali, ale dělali jsme si poctivě zápisky, protože se z toho zkoušelo! A známkovalo!

To praxe! Navlékání sáčků na všechny končetiny, jejich zajištění gumičkou z maminčiných zavařovaček, nasazení plynové masky – většina vyfasovala tu „snad z 1. světové“ s dlouhým chobotem a na závěr pláštěnka. V tomto převleku jsme se následně přesouvali „někam“. Protože většinou počasí nepřálo a my se museli školit v tělocvičně, padali žáci jako hrušky na podzim, což doprovázel hurónský smích těch, kteří se udrželi na nohou. Ale… zkuste nepadat, když máte na nohou igelitové sáčky a máte běžet po nalakovaných parketách!

Bylo-li pěkné počasí, školení se konalo venku a závěr a zároveň zlatý hřeb celého dne byl běh na šedesát metrů v „plné protiatomové“ s nasazenou maskou. Ta měla na konci chobotu kulatý filtr a na něm nasazenou krytku, kterou bylo třeba odšroubovat a sundat. To valná většina z nás neudělala a soudružka učitelka Jarošová nás nechala, ať si „nabijeme hubu, když nedáváme pozor“ a  klidně nás vystřelila na oběžnou dráhu. Velmi odolní jedinci doběhli s jedním nadechnutím až do cíle, jiní roztěkanci omdlévali již na trati. Jak jsem psala výše, byla to psina.

Když jsme přišli k sobě, následovalo svlékání a „odmořování“. Dodnes jsem nepochopila, jak se ze "zamořených" pytlíků svléknout a nesáhnout si na ně. Myslím, že naprosto při všech antiatomových striptýzech jsem umřela na následnou nemoc z ozáření, protože tajemství svlékání mi zůstalo skryto. A mimochodem – jak asi jsme byli chráněni, když při „odmořování“ – sprchování a smývání radioaktivity skončila spousta vody pod pytlíky!

Vrcholnou akcí byl týdenní branný kurz na Filozofické fakultě Univerzity Palackého dva týdny před státnicemi. Protože jsem na výšku nastupovala v roce zrození Poučení z krizového vývoje, nějak na nás nahoře zapomněli, a když si vzpomněli, bylo málem pozdě. Ale stihlo se to – seděli jsme v lavicích, zapisovali si, co který poplach znamená, kde jsou nejbližší kryty – prostě to stejné jako na základce a střední škole. Na závěr nás opět nechali běhat v maskách – jediná změna, už neměly dlouhé choboty, ale krátké – tentokrát po schodišti na fakultě.  Provázely nás výbuchy smíchu  kolegů, ale zvládli jsme to a můj diplom je toho důkazem.

Přála bych dnešním zpruzeným školákům, aby jim podobné hrátky zařadili do osnov a oni si mohli užít stejnou zábavu jako my. Sice jsme na mimořádné události, natož na atomovou válku připraveni nebyli, ale dodnes na to vzpomínáme.

P. S. Text nemá snižovat důležitost přípravy na mimořádné události, ale pro naši generaci už navždy bude termín branná výchova vyvolávat vzpomínky na frašku, kterou z toho udělal minulý režim.