Jak jsme jeli na chmel

Je tu září a sklizeň zeleného zlata se rychle rozjíždí. Romantika studentských brigád je ale ta tam, dnes jsou žádaní spíš důchodci a nezaměstnaní na strojové česání. To my….

Navštěvovali jsme ještě tříletou  SVVŠ, takže chmel jsme jeli česat až jako "mazáci" v maturitním ročníku, oba předchozí podzimy jsme museli pomáhat soudruhům zemědělcům v okolí školy vybírat brambory. Zato teď nás čekaly dva až tři týdny daleko od domova. Ovlivněni Starci na chmelu jsme se nezřízeně těšili.

Přišel den D, kdy naše dvě maturitní třídy v ranních hodinách naložili do toho nejobyčejnějšího vagónu se starými dřevěnými sedadly a zamkli za námi všechny dveře. Byli jsme vězni ČSD. Pak nás připojili za vlak, který jel „někam“. „Někde“ nás odpojili a připojili k jinému vlaku. Tak to šlo celý den. Když jsme pozdě večer dorazili na jakési malé nádraží, netušili jsme, kde vlastně jsme. Tedy přečetli jsme si to, ale nic nám to neříkalo.

Ubytovali nás v jakémsi zemědělském objektu, kde bylo uprostřed dvora obrovské hnojiště; na jedné straně kluky, na druhé holky. Až docela vzadu byly latríny a umývárny, kde občas tekla i teplá voda. Za kadibudkami byla ohrada s mladými býčky, před kterými jsme byli opakovaně varováni, že jsou útoční. Vyhýbali jsme se jim, jak jsme mohli, ale šla-li kolem holka, začali býci drcat do ohrady. A šla-li kolem dívka, která zrovna menstruovala, býci se stávali nepříčetnými. Rychlost jejich běhu si vyzkoušela Eva, která před jedním takovým býčkem našla záchranu až v hnojišti uprostřed dvora.

Ti, co se přihlásili na práci na válečkách – třídili na nich chmel, pracovali na směny na osm hodin. Zato my, co jsme zvolili tradiční ruční česání, jsme pracovali od nevidím do nevidím. Neměli jsme sice tolik času na hospodu ve vedlejší vísce, ale zato jsme si užili spoustu legrace na chmelnici. Nějak jsme pozapomněli na svá občanská práva a pracovali jsme na ranní i odpolední zároveň. Směna se zkrátila, jen když celý den lilo. Nestěžovali jsme si, užívali jsme si to, že jsme mimo dohled rodičů. Nejvíc nám vadila téměř každodenní omáčka s knedlíkem a „hužvou“, nedostatek vitamínů jsme nahrazovali večerními výpravami do okolí na jabka a švestky. Jednou jsem vylezla na strom, ze kterého to nechtělo jít dolů. Seděla jsem na stromě snad hodinu, než mě hlad přinutil skočit.

Chmel byla romantika – ratejna, v níž spalo třicet holek, mytí ve žlabu, suché záchody, kolečko gothaje a dva krajíce chleba denně na svačinu, ale taky ohně a kytara, tajné popíjení, první tajná cigára. Špinaví, smaradlaví, ale spokojení a v kapse s poměrně slušnou částkou jsme se vraceli po téměř třech týdnech domů. Nedávno jsme na to s kamarádkou s nostalgií vzpomínaly a jediné, co nás dodnes trápí, je, že vlastně ani dnes nevíme, kde jsme to ten chmel sklízeli. Prostě na „Žatecku“.