Jak jsem dělala autoškolu

Autoškolu jsem dělala dálkově. V osmdesátých letech to šlo. Znamenalo to, že první pomoc a údržbu vozidla si nastuduji sama a místo výuky jsem si byla čtyřikrát napsat cvičně test. Povinně jsem musela absolvovat jízdy na trenažéru

Celé večery jsem se učila, o křižovatkách se mi už i zdálo, jízdy šly dobře, až… Až na rozjezd s ruční brzdou. Není divu.

Nácvik rozjezdu s ručkou jsme začali proslovem pana instruktora. Vysvětlil mi, že všechny ženské se rozjezdu s ručkou bojí, že on nechápe proč, ale každá druhá s tím má problémy. „Vy je budete mít určitě taky, bych se divil, kdyby ne.“ Nemýlil se. Ačkoliv bych to nepředpokládala, už jen když měla přijít křižovatka v kopci, začala jsem se rosit. A při samotném rozjezdu to bylo přímo infarktové. Pan instruktor  vědoucně pokyvoval hlavou a brumlal něco v tom smyslu, že se nediví, že holt ženská.Asi by nepochopil. kdybych mu řekla, že ten blok ve mně vypěstoval on svými řečmi. Dnešní adeptka by ho za to žalovala, já jsem si odnesla trauma jménem ruční brzda. 

Jeden celkem pěkný květnový den přišel čas zkoušek. Testy jsem zvládla a šlo se na jízdy. U chodníku zastavila škodovka, v ní dva esenbáci a vedle mě zkoušející. Tvářili se, jako kdyby do party museli přibrat otcovažedkyni či královnu zlodějů. Obrnila jsem se, zastavila vůlí třes kolenou a s úsměvem nasedla. Podařilo se mi nastartovat, rozjet se, projet první křižovatku, druhou. Ukolébána jsem se konečně uvolnila. „A teď jeďte doprava,“ přitvrdil zkušební komisař. Věděla jsem, že jde do tuhého, protože v původních porubských sídlištích je to samá jednosměrka. „Znovu doprava.“ Aha, žene mě na stopku. Obávaná křižovatka s prudkým sešupem a následnou stopkou, kterou většina řidičů jen tak s přibrzděním profrčí. Jasně. Předpisově jsem zastavila, natáhla krk jak husa dopředu, rozhlédla se vpravo i vlevo a teprve pak vyjela.

Udělali jsme si další kolečko a všechno šlo jak po másle. Už jsem si byla skoro jistá, že to mám. Ale…

Na poslední chvíli na mě komisař houkl: „Doprava!“ Vyhodila jsem blinkr, zatočila a zašaltrovala. Přede mnou značka ZÁKAZ VJEZDU DO JEDNOSMĚRNÉ ULICE.

„Soudružko, porušila jste dopravní předpisy. Vystupte si, zkoušku si zopakujete.“

Do mě vjel vztek. „Co jsem porušila, stojím před značkou, nevjela jsem za ni.“ A on že prý jsem vůbec neměla zabočovat. A já že jsem nemohla nezahnout, protože mi nedal čas vyhodnotit situaci, neboť mi zavelel příliš pozdě. Chvíli jsme se tak hádali, až jeden policajt říká: „Paní má pravdu, zastavila včas, za značku nevjela. Ať to otočí, dokončíme zkoušku.“

Komisař sklapnul, já vycouvala – i to se mi podařilo, aniž by mi chcíplo auto -  a dojeli jsme kolečko a já celá rudá vystoupila před autoškolou a šla si do kanceláře pro verdikt.

Komisař asi ještě chvíli zuřil a přemlouval pány z VB, aby mě vyhodili, ale neuspěl a mně bylo sděleno, že jsem u zkoušky obstála a mohu si za 30 dní vyzvednout na dopravním inspektorátu řidičák.

Vzpomněla jsem si na maminku, která mě vždycky učila, že líná huba holé neštěstí.