Debaty o tom, zda naše mládež je na tom při konverzování s cizozemci lépe než my, hýbou naší zemí neustále. Kdo může, přihřeje si polívčičku a hodí do placu nějaký zaručený tip, jak jazykovou úroveň ve vlastech českých zlepšit. Poslední dva návrhy jsou na světě pár týdnů. Učit anglicky povinně předškoláky a nedabovat cizojazyčné, tedy hlavně anglické filmy. Pomůže to?
V posledné době u nás přibývá dětí se špatnou výslovností. Mnoho prvňáků neumí nejen těžké ř, ale často ani r, l či sykavky. Mnohé děti šišlají, další patlají, jiní se jen rozcapují. Stalo se módou svést vše, co jde, na dys- poruchy. Ale většinou to v tom není. Stejně jako nečtou rodiče, nečtou ani svým dětem, nenechávají si od nich vyprávět příběhy a zážitky. Pohodlnější je mrňouse posadit před bednu, však on se zabaví. Špatnou výslovnost a roztěkanost svého dítěte rodiče omlouvají věkem, později shánějí potvrzení z pedagogicko-psychologické poradny, že za to dítě nemůže, že to je "nemoc". K logopedovi se mnohé děti také dostávají pozdě. A představte si, že šišlající dítě začnete učit anglicky.
Další zádrhel spočívá v tom, že výuka tak malých dětí u nás nemá tradici. Mnohé školky kroužek angličtiny - většinou pěkně zaplacený - nabízejí už dnes. Ale co si z něho děti odnesou? Vyjmenují (se špatnou výslovností, lépe řečeno s českou) barvy, nějaká zvířátka, někde se dostanou i k ovoci. Málokde umějí děti zpívat anglické písničky a ještě jsem neviděla předškoláka, který by zvládl pár těch nejzákladnější frází (přestože mnohé z nich na ně pokřikují hračky, jež mají doma - na mého vnuka pokřikuje "mobil": Can I help you? Přestože měl angličtinu ve školce, nedozvěděl se tam, co to znamená, natož aby to uměl použít. Bude tedy povinná výuka angličtiny pro předškoláky přínosem, či jim "zamotá hlavu"? Já jako češtinář (a učitel cizích jazyků zároveň) jsem na rozpacích. Děti se na základce učí angličtinu v době, kdy ještě neznají spoustu zásad pravopisu českého. Např. interpunkce české a anglické věty je nebe a dudy, stejně jako psaní velkých písmen. Pravopisnou negramotnost mnohých středoškoláků pomáhal formovat i tento fakt. Že je interpunkce anglické věty snazší? Nic není jednoduššího než ji "zavést" do češtiny, stejně jako pro nás nesmyslné psaní velkých písmen (pro jistotu všechna).
A požadavek teenagerů, aby se filmy nedabovaly, je alibistický. Když se nebudou učit slovíčka - což prostě často nedělají - nepomůžou jim žádné filmy. Ono totiž učení "bolí" - je jedno, co se učíme. Žádný trychtýř, kterým by se vědomosti a znalosti do hlav jen tak nalily, ještě nikdo nevyrobil - a pochybuji, že kdy vyrobí. Stejně tak všechny metody, jako je učení ve spánku, elektroda na spánkové kosti, pouštění slovíček do sluchátek stále dokola, nejsou samospasitelné. Každé to: Anglicky (německy, francouzsky...) snadno a rychle, je především reklamní trik. Kdo chce umět jakýkoliv jazyk, musí si máknout; naučit se zároveň pravidla a specifika daného jazyka, slovíčka, mluvnické zásady a teprve pak mluvit, mluvit a mluvit.
Co navrhuji? Dejme dětem opravdu dobré základy, základní školy v tom mají obrovské rezervy, a na střední škole jim dejme možnost co nejvíce mluvit - posílejme je do světa, "hoďme je do vody, ať plavou". Dopřejmě jim anglické knížky, časopisy v angličtině - ale i v němčině, ruštině, francouzštině či španělštině (tyzo všechny jazyky se u nás ve školách učí) a zajišťujme jim praxe, stáže a cizojazyčné lektory. A hlavně učitele, kteří budou dobří a ještě lepší. Zapomeňme na "českou" angličtinu a la Karel Gott a nuťme děti napodobovat výslovnost rodilého mluvčího. Potom nedabované filmy budou bonbónkem, který si mladí i starší budou moci vychutnat, když se jim bude zrovna chtít. Ale česky dabovaného filmu bych se kvůli neschopnosti národa používat cizí řeči nevzdávala. Je to "disciplína", v níž jsme dobří - volila bych kompromis.
Často, když jsme v cizině, vyřizuji za své vrstevníky různé záležitosti, řeším jejich problémy. Vždycky pak říkají, jak je jim to hloupé, že neumějí (dosaď jazyk podle země, kde se nacházíš) a že by se KONEČNĚ MĚLI ZAČÍT UČIT. Ale nezačnou, protože, jak jsem řekla na začátku, učení bolí. A dokud budeme hledat bezbolestné cestičky, budeme národ, který se nedomluví.
