Dnes podáte, zítra zapláčete...

- aneb Česká pošta a její služby podruhé. Téma už mnohokrát omleté, ale nemohu si pomoct. Pro mne je aktuální téměř dennodenně. Zapojila jsem se před rokem do postcrossingu – což je posílání pohlednic do celého světa a hlavně jejich „dostávání“.  Při registraci pohlednice se mimo jiné dozvíte, jak dlouho k vám či od vás putovala.

Na poštu ruskou a ukrajinskou sice „nemáme“, ale někdy se jim pomaličku přibližujeme. V době sčítání jsem zaznamenala i více než třítýdenní doručovací dobu do blízkých Drážďan – do Anglie je dlouhá doručovací doba naprosto běžná, Finsko má naše pošta asi nejraději, tam je pohled coby dup.  Minulý týden třeba pošta šlapala jako hodinky – do Austrálie šel pohled pouhých 5 dní, do Německa tři. O to víc si musím neustále klást otázku, jak je to možné, že Česká pošta není schopná doručit cenný balík z třetího největšího města republiky do města hlavního do týdne. Mám v Praze matku i dceru, naše kontakty jsou omezené hlavně na skype, protože každý týden zaskočit na kafe do Prahy by přišlo poněkud dráž. Až posud to není problém – mobily i internet jsou spolehlivé, pokecání jejich prostřednictvím mě na mizinu nepřivede. Občas je ale třeba i něco doručit a pak přichází problém.

Prvním je otvírací doba pošt a jejich kapacita – tedy za poledne mají zavřeno a odpoledne si vystojíte pěknou frontu často u jediného otevřeného ze tří okýnek. Pro jistotu chodím na poštu hlavní, kde mě čeká fronta ještě delší, ale co bych pro rozzářené oči vnoučat neudělala! Minulý týden se mi podařilo výhodně koupit krásné kožené botičky pro naši roční princeznu, přibalila jsem k nim šatičky ze sekáče – taky úžasné – a tričko se Spidermanem pro jejího bráchu, pečlivě jsem vše zabalila a v pondělí ráno jsem s tím před „šichtou“ zajela na hlavní poštu, aby to v Praze bylo co nejdřív. První šok nastal, když za sedmdesátigramový balíček chtěli 55 Kč, ale budiž, aspoň si dají na doručení záležet. Máme ale neděli a balíček se stále pohybuje někde mezi Ostravou a Prahou. Jsem tam, kde minule.

Na stížnost ohledně balíčku pro maminku k narozeninám (šel do Prahy tři neděle a nic) mi Česká pošta odpověděla, že oni žádnou chybu neudělali, že doručovatel jméno osoby, jíž byl balík adresován, nenašel, a proto vhodil do schránky oznamku o nemožnosti balík doručit. Nemáte pocit, že je to jak v Havlových hrách?  Na balíku totiž bylo jméno mé matky, ale pod ním i jméno jejího partnera, v jehož bytě žijí. Jak jinak by mohl doručovatel onu oznamku vhodit, že? Ale asi ji hodil spíš do kanálu, protože v příslušné schránce nebyla – letáky v onom domě do schránek nedávají, mají na ně speciální krabici. Vyhledávací služba v Ostravě mi na dotaz, zda balík došel, sdělila, že je na odkládací poště, protože ani po druhé oznamce si ho nikdo nevyzvedl, a bude se proto vracet do Ostravy – v dopise z úřadu ale bylo, že druhou oznamku pošta vhodit nestačila, protože adresátka si ho vyzvedla z pošty ještě před jejím odesláním.

Ať žije blázinec. Nevím, zda si z nás pošta dělá legraci, nebo jestli má neschopné zaměstnance či management, nebo všechno dohromady. V každém případě hledám alternativní způsoby doručování. Asi si koupím velblouda – jeho provoz je levný a prý cestu najde vždycky. A když je správně pobízen, dokáže vyvinout i docela slušně vysokou rychlost – zažila jsem to v Africe.