Dejme distanci distanc

Z prvotního nadšení z možností si každé ráno přispat už dávno všichni žáci i učitelé vystřízlivěli.  Téměř všichni toho mají dost a těší se do školy.

"Začínám pomalu ale jistě pociťovat profesní beznaděj. Denně na preventivních prohlídkách pokládám otázku “Dělá aktivně nějaký sport?”

Odpověď je pokaždé stejná. “Ne, skončil. Hrál závodně fotbal/hokej/florbal.... chodila do gymnastiky/mažoretky/atletiky...plavala...... teď nedělá už od března nic.....”

Počáteční fázi nadšení pak vystřídalo na podzim vystřízlivění, stesk po škole a kamarádech...teď už jsou apatičtí. Je jim to jedno.

Proboha proč jsme obětovali děti?

Strašně by mě zajímalo srovnání s evropskými státy (a celým světem): jak dlouho chodily 1. stupně do škol? Jak dlouho 2. stupně? Jak dlouho středoškoláci? Máme nějaké srovnání?

Mé dvě děti, 2. stupeň ZŠ, chodily od března do školy 5 týdnů. Je to takto všude v Evropě a ve světě? Jaký to mělo efekt? Na počet mrtvých seniorů pramalý, ale na celou generaci dětí smrtelný.

Už to není jen pohodlnost, nechci nic pro naši generaci dospělých. Nemusím chodit do kina, do fitka, lyžovat a cestovat. Já to zvládnu. My dospělí to zvládnem. Ale už je to opravdu obrovský hazard s našimi malými/mladými. Nebo ne hazard. Je to jejich totální rozklad. Ve všech směrech. "

Toto napsala praktická dětská lékařka a já si ji dovolila citovat.

Na netu mě dále zaujal text Deváťák napsal ministrovi, co zažívá při distanční výuce. Ve své slohové práci popisuje, jak nad zdánlivými výhodami, kdy žáci vyměnili tvrdé školní židle za komfort pohovek a odpadlo jim brzké ranní vstávání, postupně převážily dříve nemyslitelné nevýhody: nedostatek pohybu, ztráta motivace, vypadávající internetové připojení. Mimo jiné píše, že už nějaký čas usedá k počítači v pyžamu, protože převlékání je zbytečné.

Jako učitelka, která také prosedí veškerý čas před počítačem, přidávám další negativa: uslzené oči, neschopnost vypnout a špatné spaní. A hlavně: nebaví mě koukat místo do tváří studentů na třicet avatarů na monitoru.

Děti patří do školy a učitel za katedru. Tak to bylo a mělo by být nadále. Škola vzdělává, ale i socializuje a vychovává. Přátelství ze škamen přetrvávají roky. A to je to krásné. Vzpomínáme na učitele, na spolužáky, na svou třídu a lumpárny, které jsme v ní prováděli. Na co budou vzpomínat distanční studenti? Je mi jich líto a přes neblahou epidemiologickou situaci bych je poslala do škol, aspoň na střídačku.

Nepřeji si, aby umírali senioři - sama nejsem nejmladší, ale myslím, že když jsme je izolovali skoro rok, mohli to ještě ty dva měsíce vydržet. Místo nich bych naočkovala učitele a otevřela školy. Nebo alespoň zavedla pravidelné testování učitelů a  žáků.  Uvolnili bychom tím i maminky,  které už několik měsíců sedí doma a hlídají své děti. V nemocnicích by přibyly sestřičky, v obchodech prodavačky. Děti jsou naše budoucnost, ti, kteří to za nás převezmou. Jaké si je vychováme, takové je budeme mít. A tahle situace by se nám mohla vymstít právě v budoucnosti. Nám, ale i jim. Vezměme rozum do hrsti a začněme tento narůstající problém řešit. Je nejvyšší čas.