Cyklisté a "cyklisté"

Už když jsem byla malá, věděla jsem, že kolo musí mít dvě brzdy - to tatínek pečlivě hlídal, světlo, to jsme většinou neměli, protože jsme jezdili jen ve dne a kola leccos pamatovala, a především ZVONEK.  

Většina z nás měla kola poděděná, málokdo měl novou favoritku nebo esku, ale poučení, kam smíme, co se nesmí, na co si dát pozor, se nám dostávala skoro před každým vytažením kola z kůlny. Nebyly cyklostezky, jezdili jsme občas i po silnici, ač jsme věděli, že do 15 let musíme mít dospělý doprovod. I proto rodiče dbali na to, abychom byli poučení, i když aut na nich bylo mnohem méně než dnes.

Dnes je plno cyklostezek, cyklotras, cyklisté všech věkových skupin, perfektně ohozeni, na značkových superdrahých kolech, koloběžkách a elektrokolech se prohánějí nejen po nich, ale potkáte je i na rušných křižovatkách či na chodnících. A přestože jejich kola mají všelijaké vychytávky, to nejdůležitější jim chybí - ZVONEK. Dokonce jsem slyšela, že zvonek mají jen troubové, správný cyklista ho prý nepotřebuje. Když k tomu přidáme, že se nějak vytratilo povědomí, jak se pohybovat správně po komunikacích (po chodníku vpravo, po silnici vlevo), vypadá pak společná komunikace pro kola a chodce jako slalomová dráha, kde má každý své předpisy a svou pravdu a z té nehodlá ustoupit.

Taky občas jedu po chodníku - raději než po frekventované silnici, kde jde o život. Ale podle toho se chovám. Jedu pomalu, opatrně a dávám o sobě vědět - zvoněním, slovně. A za uvolnění cesty vždy poděkuji. Chodník patří chodcům, cyklista je na něm vetřelec a podle toho by se měl chovat. Na cyklostezce je to naopak. Chodec by měl jít vlevo, aby mě viděl přijíždět a mohl ustoupit ke kraji, nepouštět psy na volno, hlídat si děti. I tady je zvonek důležitou součástí kola. Většinou ale všichni chodí vpravo, a když na ně zazvoníte, uskakují vám přímo pod kolo. V reálu pak cyklisté kličkují mezi chodci a naštvaní jsou všichni na všechny.

Zrovna dnes jsem běžela po chodníku kousek od pravého okraje, když se kolem mě vpravo prosmýklo kolo. A ne že by jelo pomalu a opatrně, aby mě neohrozilo. Když pominu, že mě cyklista objížděl zprava, dozadu nevidím, a protože  nedal o sobě vědět, já vůbec netušila, že tam je. Pěkně jsem se lekla. Nebylo to poprvé, stává se to čím dál častěji. Nedávno mi naopak na cyklostezce, která vede paralelně s chodníkem, vlítlo plnou rychlostí pod kolo dítě na odrážedle. Jakž takž jsem to ubrzdila, ale za cenu smyku a pádu na zem, přičemž podseknuté kolo ještě stačilo dítě přibrat Já pár odřenin, dítě hystericky ječící - skupina dospělých, ke které patřilo, zabraná do hovoru. 

Největším zlem jsou ale elektrokoloběžky. Dosahují poměrně vysokých rychlostí, jsou snadno ovladatelné a ke kličkování mezi chodci na chodníku přímo vybízejí. Na procházce v parku si nemůžete být jisti, pořád je třeba fixovat prostor za vlastními zády. Nikdy nevíte, kdo se za vámi řítí a z které strany vás bude objíždět.

Ještě před rokem a půl byly cyklostezky poměrně plné, ale dnes jsou přeplněné. Coronavirus vyhnal lidi do přírody, mnozí vytáhli prastaré vehikly, jiní nakoupili nejnovější modely a hurá ven. Škoda, že si před tím nezopakovali zásady slušného chování nejen kole, ale vůbec. Škoda že zapomněli, co je ohleduplnost. Mohli bychom si ušetřit rozčilování, projížďku - ale i procházku - bychom si užili. A ubylo by i následných pádů a zranění.