Co ještě vydržíme?

Taky máte někdy pocit, že už jste na dně, že vám z toho všeho hrábne, že už prostě nemůžete? Určitě. Ale neděste se, jsme na tom stejně.

Všichni se podivují, jak je to možné, že tolik Čechů se bouří proti PESovi, že nedodržují, co mají, a dělají, co nemají. Všimli si tam nahoře, že ať dodržujeme, nebo ne, je to stejné?  A že světlo na konci tunelu se nám spíš vzdaluje? Kdo má doma děti, ví, že pouhým zákazem u nich ničeho nedosáhne. Že bismarkovská metoda cukru a biče je daleko účinnější. "Když utřeš prach a vyklidíš myčku, můžeš...!" Ale naše špičky řídí zemi jen zákazy. 

Proč si nemohu jít koupit boty, když je potřebuji?  Protože jsem rozumná, vezmu si roušku či respirátor a počkám, až na mě dojde řada, stejně jako to činí lidé před okénkem výdejny, kde jich je často víc než zdrávo.

Proč můžu v omezeném počtu do železářství, ale nesmím do elektra - ani po jednom. Proč můžu jezdit narvaným autobusem MHD, ale nesmím jet sama na sedačce lanovky? Proč můžu jít do rozlévárny alkoholu, ale ne do butiku, kam se vejdou dva zákazníci? Proč, proč, proč? Pro slepičí kvoč - nic lepšího mě nenapadlo. Ona totiž mnohá rozhodnutí mají právě tuto logiku.

Jsem poslušný občan, neshlukuji se, nosím roušku, pracuji z domu, nepiju venku alkohol (i když kelímek svařáku mi na zimní procházce chybí), ale ono proč mě napadá čím dál častěji. A když vidím zpruzené náctileté s rodiči na procházce, nebo naopak uřvané bandy puberťáků v parku, říkám si: nebylo by lepší, kdyby se povolilo to či ono s dohledem, než kontraakce bez něho? Otevřela bych sjezdovky, fitka, tělocvičny, bazény a dala bych to pod dozor s jasnými pravidly. Naše tělocvična je tak velká, že když nás bude cvičit dvacet, budeme mít rozestupy jako královny. Oni procházející se puberťáci potřebují pohyb jako sůl. Kromě toho, že nám tupnou (ne hloupnou, ale stávají se tupými a emocionálně plochými), ztrácejí důležité návyky, ale také jejich imunita jde do háje (mnozí nevystrčí bez vykopnutí rodiči nos ven), o kondici nemluvím. Kdo půjde k policii či na vojnu, když kluci neudělají pár shybů či kliků?

Pořád se mluví o ohleduplnosti k seniorům - ale jak je pro ně přínosné žít rok v izolaci bez kontaktů s životem? Potřebují chodit ven, setkávat se s mladými, s vnoučaty, povídat si s nimi. Z televize jen zblbnou - stejně jako my všichni.

Nic s tím nenadělám, ale musela jsem si ulevit. Chtěla bych "něco za něco", ne sliby, které se neplní (jak dlouho jsme už ve čtyřce a NIC.) Nesmírně si vážím všech zdravotníků a vím, že mnohdy melou z posledního. Ale jak jim pomůže, když třeba zakázané kadeřnické služby poskytují holičky doma, protože po těch čtyřech měsících už všichni vypadáme jako bezdomovci - teda až na dámy z vlády a parlamentu - ty jsou vždy upravené jako ze škatulky. Stříhají se samy? Já byla u kadeřnice naposled počátkem října a sama si zvládnu dobarvit odrosty a zastřihnout křivě ofinu - taky podle toho vypadám. Kontakty na svolné holiče a kadeřníky se vyvažují zlatem. 

A tak bych mohla fňukat ještě dlouho. Bez výsledku. Třeba o nesmyslu učit třeba tělocvik přes počítač, ulevovat maturantům a vůbec: ona chválená distanční výuka je peklo pro učitele i žáky, hlavně proto, že to trvá moc dlouho.

S provoláním: neslibujte, nezakazujte, myslete a jednejte, končím. Je mi líp, když vím, že v tom nejsem sama. 

P. S. Dnes mi v jednom sportovním obchodě odmítli prodat gumový posilovací kroužek, který mi doporučila lékařka k rehabilitaci. Tedy odmítli. Musím prý si ho objednat přes internet a do tří dnů mi přijde mail, že si ho u nich - na stejném místě, kde jsme stáli -  mám vyzvednout. Není to na palici?