Český fenomén "taneční"

Zatímco v dospělosti skoro každý vzpomíná na taneční s nostalgickým pousmáním, v době jejich konání to pro většinu bylo, je a zřejmě i bude trauma. Nejslabší jedinci to nedají a místo do zaplacených kurzů chodí za taneční.

Tančit se sice nikdy nenaučí, ale aspoň se nebojí v hospodě objednat si pivo. Většina puberťáků, jsouce „samá ruka, samá noha“, tedy natvrdo řečeno dřeva či kopyta tancem nepolíbená, má s koordinovaným pohybem problém, ale hlavně většinou nízké sebevědomí. Ono mít 180 cm a k tomu 50 kg i s postelí, nebo naopak 150 cm a 60 kg může dospělákům narušit sebevědomí, ale v patnácti či šestnácti je to tragédie. Vysvětlujte v tomhle věku čahounovi, že výška je výhoda, a malé plnoštíhlé dívence, že opravdu není tlustá, jen plnoštíhlá.  A k tomu si představte, že se po vás chce ladný pohyb na parketu, nenucená konverzace s partnerem/ -kou a sebevědomé vystupování, i když kolem sebe většinu lidí neznáte.

V podobném rozpoložení jsem na parket vstoupila i já – čerstvě patnáctiletá. Sál vypadal obrovský – když jsem tam chodila s maminkou na koncerty, připadal mi mnohem menší. Kolem stěn židle – tedy vpravo řada a vlevo druhá. Na ty nás taneční mistr usadil, pěkně holky vlevo a kluci vpravo. Ihned mi to připomnělo školní výlety a zastávky na čůrání, které bylo organizováno podobně. Dostali jsme přednášku o slušném chování a už zaznělo to, co se opakovalo do konce tanečních nesčíslněkrát: „Pánové, zadejte si dámy!“

Bylo to, jako by zazněl startovní výstřel. Kluci si zřejmě už předem vyhlídli přijatelné holky sedící naproti, proto vystřelili jako Bolt, ale měli smůlu, protože holky byly „sedící“. Mnozí z těch menších se dočkali krutého překvapení, když oslovená dáma vstala a … byla o hlavu větší než pán. Nebo k vybrané dámě nevystartovali včas a někdo je předběhl a oni museli bloudit sálem a volit mezi těmi, o něž nikdo nezavadil.

My jsme byly tři spolužačky a kamarádky z čistě dívčí třídy, plné očekávání, kdo si pro nás poprvé přijde.  Na gymplu jsme stály v tělocviku jako první tři největší (na dnešní míry ale nic moc), tady jsme seděly vedle sebe a kulily oči, když jsme viděly, jak se proti nám řítí „páni“.  Helena měla štěstí; mladík – docela pohledný tmavovlasý kluk byl větší než ona. Miladě se uklonil kluk o facku menší – což skoro nebylo vidět, ale můj Franta byl menší docela o kus. A držel se mě celé taneční jako čert kříže, ne a ne se ho zbavit. Jen jednou můj otrávený obličej nerozdýchal a nechal mě sedět – doslova, protože holek bylo vždycky víc, a kdo mohl, už se dávno s někým spároval. Od té doby jsem se na něho usmívala pořád, i když jsem při mazurce musela jít docela dost do kolen.

V tanečních byly pro pány i dámy povinné rukavičky, dívky navíc měly, mnohdy poprvé podpatky různých výšek. Naleštěné parkety nekřesťansky klouzaly, a tak ani o pády či srážky nebyla nouze. Dnes na polkové pády vzpomínáme při sklence s chechotem, tehdy nám nikomu do smíchu nebylo, i když pan mistr každého utěšoval se slovy, že on se napadal…

V té době se ještě nosily punčochy s podvazky, protože punčocháče byly silně nedostatkové zboží – vozily se z Německa nebo kupovaly v Tuzexu. V módě byla Twiggy a šaty minimální délky pytlovitého tvaru. A teď si představte, že máte na zádech zpocenou ruku partnera, který (se) vás křečovitě drží, volné šaty mu pod rukou ujíždějí, on je drží pevněji a pevněji a často vám tím šaty vyhrne až nad podvazky. Hlavně při polce a valčíku jsme trnuly, ať neskončíme s odhalenými kalhotkami. Jedna tanečnice skončila dokonce bez nich – vytáčeli skočnou polku tak „skočně“, až jí praskla guma a kalhotky ztratila. Myslím, že už se neukázala.

Jak mi byl můj tanečník Franta protivný, dodnes na něho vzpomínám – připomíná mi ho stejnojmenný plyšový psík, kterého mi věnoval na prodloužené, a fotky z „věnečku“ – na Moravě se říká prozaičtěji ze šluskolony neboli šlusky. Po těch letech bych se s ním ráda potkala a zavzpomínala, ale bůhví, kde je mu konec.

Zanedlouho vstoupí na naleštěný parket můj nejstarší vnuk a už teď má k tanečním vztah silně antagonistický. Nepomohlo ani, když mu máma sdělila, že na prodlouženou přijdou oba rodiče i se ségrou a že ji (matku) bude muset provést. V tu chvíli se mu zračil v očích čirý děs, stejný jako generacím před ním a určitě i po něm. K děsu se přidala i nenávist, když jsem k tomu ve snaze trochu ho rozveselit dodala, že by měl provést i svou (dvanáctiletou) sestru, která se určitě kvůli němu naučí aspoň mazurku.