Bít, či nebít? Je to to, oč zde běží?

„Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková chce fyzické tresty u dětí do 4 let dokonce zakázat.“ Citát  ze zpravodajství i.DNES mě pobavil. V době, kdy spousta rodičů má problémy své děti uživit, má řešit  parlament problém, který za dobu existence lidstva nikdo nikdy nevyřešil.

Vedle těch, kteří vyznávají tradiční: škoda facky, která padne vedle, prý přibývá lidí, kteří by na své dítě ruku nevztáhli. Přibývá ale také spratků, kteří klidně vztáhnout ruku na kohokoliv ve svém okolí, přestože je samotné nikdo nebil. Ponížit a zdeptat kohokoliv je přece možné i bez bití. Výchovné plácnutí dvouletého vzteklouna je někdy naopak setsakramentsky účinné.

Mám vnuka, se kterým v batolecím věku nebyla řeč. Když to na něj přišlo, vztekal se a dělal psí kusy. Často ho až příslovečné plácnutí vzpamatovalo, občas ale  ani pořádný „výprask“ nepřinesl žádoucí výsledek. Snad jedině maloulinkou úlevu mamince, která už si s děckem nevěděla rady a rady rádoby chytrých lidí ji přiváděly k šílenství. Když si jednou uprostřed sjezdovky lehl na zem a odmítal se zvednout, dostal naplácáno na zadek. Nevím, jak moc ho to bolelo přes lyžařskou kombinézu, ale na jeho maminku chtěla dvojice starších Němců zavolat policii. Vnuk dnes dospěl do věku, kdy na plácnutí reaguje popěvkem: Nebolí, nebolí, bába tě dohoní…. Učila jsem i dívku, na kterou maminka samoživitelka nikdy nevztáhla ruku, přesto jí slečna ve dvanácti přede mnou, učitelkou, na otázku, kdy přijde domů, odpověděla, ať si trhne nohou a neotravuje.

Jeden psycholog vám potvrdí, že bití může dítě na celý život poznamenat, druhý s tím tak úplně souhlasit nebude. Mnohý dnešní dospělý vám řekne, že sám byl jako dítě bit, a je z něj slušný člověk, další, jehož doma trestali spíš psychicky, je tím těžce poznamenaný. Já osobně si myslím, že tyranům žádný zákaz nezabrání bít manželky a děti, stejně tak jako přepracované matce přes existenci zákona občas nějaká ta facka ulítne. Ale aby zákon přikazoval, od kdy je vhodné vztáhnout na dítě ruku, to je nesmyslné.

Nechceme přece, aby naši potomci v předškolním věku měly absolutní volnost a od jistého věku jim pak podle zákona „přitneme“ – mohli bychom dopadnout jako třeba v Japonsku, kde podobná výchova ročně přináší spoustu sebevražd mladistvých, již se s podobnou situací neumějí vyrovnat. Nechceme ani vrátit čas, kdy naše děti mohli bít libovolně i učitelé ve škole (náš zeměpisář bil ukazovátkem, a když jsme ho „ztratili“, posílal kluky ven uříznout klacek).

Zákon přinese jen kontroverzi. Budeme se hádat, co ano, co ne, každý bude mít svůj názor a rodiče budou mít pocit, že jsou jednou nohou v kriminále a mnozí raději přestanou své děti vychovávat vůbec. Nebylo by lepší vychovávat budoucí rodiče k tomu, že pokud se mohu s někým domluvit – je jedno, zda je to jejich dítě, rodič či cizí člověk – není třeba sahat k žádnému násilí. Násilí plodí zase jen násilí a opravdový výprask je většinou stejně selháním výchovy.

Přiznejme si, rodiče. Téměř každý z nás své dítě aspoň jednou „zřezal jak psa“, když nás nebetyčně něčím naštvalo. A jak jsme se po onom výprasku cítili? Možná mnohem hůř než vzlykající potomek. Kromě pálící dlaně nás bolelo hlavně srdce, protože jsme dobře věděli, co jsme udělat měli, a neudělali. Věděli jsme, že jsme totálně selhali a že jsme – doufali jsme, že dočasně, ztratili důvěru svého potomka a přemýšleli jsme jak to vše napravit. A na tohle zákon neexistuje.

P. S. Vím, že poslední odstavec vyvolá „diskusi“, v níž mi budou mnozí lát a spílat. Tak vysvětluji už dopředu. Občas jsem svým dětem „jednu střelila“, protože jsem spíš cholerik a ujely mi nervy. Závidím těm, kteří za všech okolností vydrží a nenechají se vytočit, což naši miláčkové setsakramentsky rádi dělají. I proto bych nerada kriminalizovala rodiče, kteří to mají s ovládáním trochu horší než příslovečné želvy a jejichž děti jsou „jak z divokých vajec“. Zato bych mnohem víc dohlížela na to, aby nedocházelo k opravdovému týrání malých ani velkých dětí. A kdyby ano, pak žádný trest není dost tvrdý.