Alternativní život

Slova jako alternativa, alternativní či bio se stala módní. Alternativní divadlo, vytápění, stravování, bydlení…

Jedna herečka vyprávěla, že s manželem provozují alternativní životní styl – jejich děti mají jen dřevěné hračky, nemají doma televizi, počítač, nic, co by děti mohlo zkazit. Všichni jsou spokojeni… tedy až na nejstarší pubertální dceru. Já se jí tedy nedivím. Žít alternativně se dospělí mohou rozhodnout naprosto svobodně, ale svým dětem svůj styl života vlastně vnutí. Dokud jsou malé, není s tím problém, ale když se děti dostanou do puberty, nechtěla bych být v jejich kůži. Ona jsou to stvoření stádní, nejradši mají všichni všechno stejné (nebo „aspoň“ lepší verzi toho stejného), odlišuje-li se někdo, kolektiv mu to dokáže pěkně osladit. Jak si asi v kolektivu „konzumních“ spolužáků připadá takové alternativní dítě? Nejčastější předměty hovoru - nový mobil, oblíbený zpěvák a jeho nejnovější hit, hamburger v „mekáči“, nové džíny a značkové tričko. Čím může takový alternativec konkurovat při balení krásné spolužačky? Tím, že mají doma kozu a sami si dělají kozí sýry? Kam ji pozve, když kolu nikdy nepil a do Mc Donaldu nechodí? Že by právě na onen kozí sýr a hlt kozího mléka?  Dokonce s ní nemůže ani pochatovat, neboť nemá počítač, o profilu na Facebooku ani nemluvě. Zní to směšně, ale nedivím se, že puberťák se často rodičovské snaze žít alternativně vzepře.

Nejlepší řešení je dítě do kolektivu konzumentů radši vůbec nepustit, vzdělávat ho doma.  Tak na tom bude jak my za socialismu. Co nezná, nebude mu chybět. Bude šťastné na samotě u lesa, vděčné za pohádku při petrolejce a nový mobil ani hamburger mu nepochybí – nikdy je nevidělo. A kdyby dítě náhodou dostalo roupy a chtělo poznávat neznámé, snadná pomoc. Jedna moje známá vyznávala vegetariánství. Když jsme se jí ptaly, co její desetiletý syn, říkala, že s tím nemá problém. Na dotaz, jestli ve škole na spolužácích neloudí šunku, odpověděla, že už ne. Že jednou projevil přání šunku mít, tak mu jí koupila 20 dkg, nechala mu ji sníst jen tak, bez chleba. Bylo mu prý tak špatně, že podobné přání už nevyslovil. Taky řešení.

On ale život na venkově, bez vymožeností civilizace, je často jen taková hra. Fanatičtí „přírodňáci“ opustí výnosné zaměstnání, odstěhují se do hor, kde perou na valše, jedí jen to, co si vypěstují, nepoužívají žádné výdobytky civilizace. Lidé, kteří na civilizaci rezignují úplně, pak ale riskují, že může dojít k situaci, že jim půjde doslova o život jako v době, kdy civilizace byla v plenkách. Všechny choroby - hlavně u malých dětí - heřmánkem  ani jinou alternativní metodou nevyléčíme. Nebo žijí schizofrenně. V práci si vyřídí maily, pak nakoupí biopotraviny, vše (včetně dětí, které ve městě chodí do „alternativní“ školy) naloží do džípu a odjedou na svou alternativně vybavenou chalupu. Tam se radují ze života bez mobilu, bez počítače, bez televize. Vzhledem k tomu, že ve škole se dnes s počítačem tak nějak počítá, mají to jejich děti blbé, protože svůj úkol si doma určitě nevypracují. Ale proti gustu žádný dišputát.

A proč se tím to tématem vůbec zabývám? K oněm alternativcům patří také ti, co se přivazují řetězům ke stromům, jež mají být pokáceny. Ale podívali se někdy do svého nejbližšího okolí? Vidí, jak jsou trávníky na sídlištích zplanělé, jak by nutně potřebovaly vyhrabat? Že stromy podél cest mají polámané větve a potřebovaly by prořezat? Jak lidé zavalují okolí kontejnerů odpadky – starým nábytkem, matracemi? Připadá mi, že nevidíme, co bychom vidět měli, že před problémy utíkáme do svého malého světa, kterým se obklopujeme jako bublinou. Co je za ní, nás v podstatě nezajímá. Ostatní ať si dělají, co chtějí, já mám svůj biosvět a ten mi stačí. Stačí opravdu? Neměly by být bio všechny potraviny, neměli bychom se výdobytky civilizace naučit využívat – ne zneužívat, místo abychom na ně rezignovali? Televizi přece doma mít můžu – kdykoliv se dá vypnout, stejně tak jako počítač. A mobil může přece svým majitelům zachránit život, ale i jej lze v době, kdy nechci být rušen, prostě vypnout. Přijde mi to směšné. Celé generace našich předků se snažily zlepšit nám – svým potomkům – kvalitu života. A my jsme teď buď otrokem těchto výdobytků civilizace, nebo před nimi prcháme do alternativního biosvěta. Neměli bychom s tím něco udělat?