A nechcete raději los?

Tak jsem zase byla nucena po nějaké době navštívit poštu. A skončilo to - opět - fiaskem. Pohádala jsem se a odešla s neodeslaným balíčkem v tašce. Ale popořádku.

Mám maminku v domově pro seniory a podařilo se jí shodit z nočního stolku lampičku. Tak jsem vzala lampičku, zabalila do úhledného balíčku a vyběhla hned po polední pauze na nejbližší poštu. Myslela jsem si naivně, že dámy za přepážkou budou odpočinuté a svěží, tudíž dobře naladěné a příjemné. Ale kde že! Asi měly k obědu knedlo, zelo, vepřo, protože jedna připomínala spící pannu a druhá měla zřejmě žaludeční potíže - podle výrazu v obličeji. 

Problém č. 1 nastal ihned po vstupu do naši minipošty. Na ploše dva krát čtyři metry se tísnili čtyři lidé, další dva postávali u okének. Paní před okénkem, kde se podávají balíky, se viditelně nudila, její synek už málem lezl nudou po zdi, pracovnice za přepážkou nevzrušeně ťukala do počítače. Slušně jsem se zeptala, zda je jedna fronta, či dvě. Po sdělení, že jedna společná, jsem se poctivě zařadila na konec. Hned za mnou přišel pán, který si to drze štrádoval  k okénku č. 2. To neměl dělat, neboť řada se ihned zavlnila a jako jeden muž na něj vybafla, že fronta je jen jedna. Začal ihned diskutovat, že tu bydlí čtyřicet let, ale tohle ještě nezažil. Vychytrale jsem na něj mrkla a opáčila, že já tu bydlím už 42 let a už jsme to zažila. Přidala se pán přede mnou: "Já tu bydlím 44 let!"  "Pojďte se hádat, kdo tu bydlí dýl," navrhuji pro ukrácení dlouhé chvíle, když tu se ozve paní za přepážkou jedna. "Nehádejte se, fronta tu vždycky byla jen jedna!" A máme to. Zmlkneme a poslušně stojíme dalších deset minutek.

Fronta se občas pohne, ale už nás tu je sedm. Paní za okénkem č. 2 ťuká a ťuká. Po dalších pěti minutách vyráží někam dozadu, prý tisknout. Mezitím na mě dojde řada. Přicházím k okénku a ptám se: "Balík mi vezmete?" "Ne, u druhého okénka." "Tam se to nehýbe." "Co byste chtěla, řeším reklamaci," ozývá se spící panna. Už půl hodiny, opáčím a vrhám se druhou dámu: "Říkala jste, že je tu jen jedna fronta." "Ano, ale vy musíte ke kolegyni, já tu mám dost svých zákazníků." 

Přiznám se, že to mě vytočilo. Jakýpak můj zákazník? A já jsem čí? Já jsem své peníze přišla nabídnout medvídkovi Pú?  Posunula jsem se tedy s brbláním dále a stojím a čekám. Mezitím si ta s žaludečními problémy mrmlá pod fousy, že to snad není možné, tak se k ní přidávám a notuji si s ní, že to opravdu není možné, což ji evidentně vytáčí do běla, ale nepovolí. Balík mi nevezme, protože by musela vstát a dojít dva metry k takovému otočnému heblu, kudy se balíky podávají. Zajímavé, že dopoledne slouží na poště vždy jen jedna pracovnice a klidně pobíhá sem a tam. Teď to nejde. Nejsem holt "její". 

Jdu se tedy zeptat, jak dlouho ještě bude spící panna vyřizovat reklamaci. "No to já nevím, to je strašně práce, ještě minimálně deset patnáct minut." A vtom to ve mně bouchlo, protože po dvaceti minutách ve frontě u radiátoru vytočeného na pětku, když venku bylo 14°C,  můj smysl pro slušnost a pevné nervy odpochodovaly neznámo kam. Bafla jsem na ni, že si měla na přepážku pověsit cedulku Mimo provoz a té druhé jsem vmetla do očí, že jdu jinam, kde se budou umět chovat. 

Šla jsem. Na stejně malou pobočku, kde dvě dámy s úsměvem kmitaly a já byla za pět minut vyřízená. Mou spokojenost pokazila jen vyřčená suma. 179 Kč za poslání  maličké stolní lampičky v hodnotě 190 Kč. Její cena se mi zdvojnásobila. Ale co bych pro milovanou maminku neobětovala! Nejen své nervy, ale i nehoráznou sumu. Teď jen doufám, že moje maminka, která se pohybuje jen velmi omezeně, nedostane do domova seniorů oznamku, že si má skočit na poštu dopoledne od 8 do 12 hodin nebo odpoledne od 14 do 17 hodin....