Už nekoupím za rosu jednu do nosu

Už nikdy. Protože všechno je pomíjivé. Z toho nejvíc naše životy. Někomu osud nadělí dlouhá léta, jinému je nabídnutá jen malá porce času.

Jdu kolem Úhlavy, když tu mi zazvoní mobil. Zemřel jeden z mých bratranců. Tahle smutná zpráva se vůbec nehodí do dnešního krásného dne. Zase je nás v našem početném příbuzenstvu o jednoho míň. Dívám se na řeku, která se stejně jako já na chvilku zastaví. A vzpomínám.

Běžíme z rodného domu mé matky na blízké návrší. Na mou Větrnou hůrku, jak jí později nazývám. Jsme čtyři. Nejstarší sestřenka, Jiří, můj bratr a já. Naším cílem je bývalý židovský hřbitov, to já však nevím. Jsem malá a hloupá. Přelézáme polorozpadlou kamennou zídku. Jsem celá v bílém s věnečkem ve vlasech. Právě jsme se vrátili s rodiči z ´božího těla´ v nedalekém kostelíku. A já odmítla svléknout tu pro mě nevšední nadýchanou krásu.

Po zdolání zídky lítáme mezi poválenými kameny. Všude je plno lesních jahod, které rvu plnými hrstmi. A droboučkých fialek, modrých jako letní nebe nad námi. Trhám kytičku pro svou milovanou maminku. Jsem celá bez sebe. A co mi řeknou bratr a sestřenka, to také udělám.

"Zeptej se Jirky, co dělá rosa", šeptají mi spiklenecky. Poslechnu a zmámeně ječím na bratránka: "Rosa - vosa, rosa - vosa...". A on mi rázem jednu ubalí. Rozplácnu se mezi kameny a vzápětí se mydlíme hlava nehlava. Netuším, že rosa je malá Růženka ze sousedství.

"Tady máš za Rosu jednu další do nosu", vříská na mě bratránek. Veršovaně, aniž to asi tuší.

Když mě druzí dva posměváčci přetáhnou přes zídku zpátky, doběhnu ještě Jiřího. Nedaleko domu je ale halda kamení, střepů a trní, do které zahučím. Jsem vytažena a s rezatou plechovkou v bradě dovlečena do chalupy. Všichni tři pak vykřikují, že jsem trhala jahody i fialky. A to ´na hřbitově´, žalují jeden přes druhého.

Zapírat mi moc nejde, jsem totiž celá zmazaná a rozdrbaná. Fialkový důkaz navíc nehodlám pustit. A tak po zbytek odpoledne klečím v rohu. Vzlykám a dost dobře nechápu, co jsem provedla.

Malinkou jizvu od plechovky mám na bradě ještě dnes. Jako mlhavou vzpomínku na ta dávná léta. A kdykoli projíždím kolem toho domu, stojícím na samotě u mé Větrné Hůrky, vždycky mě zmáhá dojetí. Když zavřu oči, stále cítím tu prchavou vůni planých lesních jahod, fialek a našich dětských her.