Jak jsem obdržela dávku ...

A to naprosto nečekaně, bez žádosti a dokonce proti své vůli. V pondělí jsem totiž byla na pravidelné oční roční kontrole, protože pečuji o sebe v rámci svých možností

 A tam, jsouc zocelená nejen třemi dávkami proti koronaviru, ale i dalším bonusem na chřipku, jsem naráz a několikrát za sebou obdržela  obrovskou dávku virů, ze které se vzpamatovávám ještě teď v neděli. Prskající očividně nemocná dáma nás všechny čekající během jedné půlhodiny obšťastňovala svými kýchanci, jako by se nechumelilo. Bez roušky a bez kapesníku.

Do ordinace, stále vydatně prskající, nakráčela přede mnou a silně pochybuji, že očních přístrojů se dotýkala v rukavičkách. Nemusely by být zrovna glazé, stačily by ty gumové. Měla jsem na ní vztek, ale nikdo nic neříkal a tak jsem také mlčela. Až doma mě napadlo, jestli oční přístroje -  kam jsme kladli tu čelo, tu zase bradu a postupně jedno i druhé oko - byly nějak vydesinfikované.

Nejsem nijak zvlášť depresivní a tak jsem vlastně nečekala, že se nakazím. Někdy mi ale ledacos nevyjde, i když se snažím sebevíc. O své duševní zdraví pečuji sama, bez psychoanalytiků, jak je teď v módě. I když bych je určitě zaujala některými svými hnusnými zážitky, které jsem postupem času vytěsnila. Anebo předstírám, že jsem na ně zapomněla. Nezapomněla, Protože mé dvě osudové ženy (maminka s babičkou)  mi odmalička vtloukaly do hlavy, že odpustit se sice může, ale zapomenout nemusí.

A tak dostatečně obohacená těmi viry a už zase dobré mysli nastoupím do tramvaje, přeplněné nejen stojícími nevstřícnými důchodci (jak je s oblibou uváděno), ale i omladinou, halabala poskládanou na všech sedadlech s nakupenými baťůžky a svítícími mobily. A tak jsem se pevně chytila jednou rukou tyče u dveří a druhou se zavěsila u stropu. A držela se fest a visela jako netopýr. Ale s hlavou nahoře.

Několik mladíků, stojících těsně vedle mě, hýřilo dobrou náladou. Když sebou tramvaj několikrát trhla, dva z nich (byli vysocí) mi loktem vrazili do dýnka klobouku, který jsem měla rázem našišato přes jedno oko. A patrně to pro ně byla ohromná legrace, protože se potutelně šklebili. Ale co, taky jsme byli mladí a ledaco vyváděli, takže jsem se radši pevně držela a hučku i mladíky nechala být.

Vtom jsem si všimla, že v tramvaji probíhá kontrola jízdenek. A protože dík laskavým zákonům jízdenku už mít nemusím, tak jsem nastalý rozruch nevnímala. Najednou ale cítím, že někdo u mě až moc těsně stojí a kouká na mě. A on to mladík v černé kombinéze s odznakem a něco mi říká. Kolem ale právě svištěla kvílící sanitka a za ním dvě houkající policejní auta a tak jsem hned nerozumněla. Najednou ale u mě přistála i druhá černá kombinéza a zatvářila se komisně.

"No, pánové, ráda se vám legitimují. Ale až tramvaj zastaví. Teď se musím, já vetchá stařenka "přes -sát" podržet, abych neupadla." Mrkla jsem ještě na ně, narovnala si záda i klobouk a řekla jim: " A tu žádost prosím hoďte na papír, když už mě děláte o hodně mladší. Budu se tím lejstrem chlubit před kamarádkami..."

Chvíli nevěřícně stáli, já se smála a mladíci vedle se řehtali jako koně. Černé bundy pak váhavě vyskočili a ještě na ostrůvku zírali mým směrem a o něčem rokovali.

Šťouchající mladíci pak se mnou dali dlouhou řeč a když jsem vystupovala, dveře mi s mírnou úklonou dvorně podrželi a já odkráčela. No jak mě to potěšilo, taková drobná příhoda a svět je rázem krásnější. Takže, ať na mě nikdo nechodí s nevstřícnými důchodci (důchodkyněmi), to bych se na to podívala.

Domů jsem dorazila zvesela a i když jsem otevírala počítač, pořád jsem se ještě smála. A jak jsem byla v tom dobrém rozmaru, tak nevěřícně na hlavní stránce Seznamu čtu: "91-letá jeřábnice nemá ve svém věku nouzi o přízeň mužů a ráda na ně shlíží z výšky." Tak to mě dostalo, úplně jsem oněměla

Když jsem si ale nasadila brýle, byla jsem rázem v obraze: "19-ti letá jeřábnice nemá ve své věku nouzi  o přízeň ..." - jak se mi po tom rušném dni ulevilo.