Tak o tuhle morovou ránu jsem si -pane Dušku - nekoledovala a určitě za ní ani nemůžu

Chtěla jsem o všem, co nás tohle jaro postihlo (a hned oba s manželem) spíše mlčet, dokonce i před našimi dětmi. Ale ti mají právo vědět, co se u nás děje a tak s těžkým srdcem jsem je informovala. S  těžkým srdcem, plným kamení...

Že onemocníme tohle jaro zrovna takhle - a navíc oba dva - mě naprosto šokovalo. Manžel, bývalá těžká zápasnická váha, sportovec, radující se ze života, z dobrého jídla (ráda a skvěle vařím), máme spoustu přátel (těch kteří tu s námi ještě jsou) širokou rodinu, navíc šikovné hodné dvě děti a jako bonus krásnou, chytrou, dvouletou vnučku Aničku. Nejmilejší, nejkrásnější a hlavně po tolika letech vytouženou.

A tak s tim svým těžkým ( tušícím) srdcem jsem si v březnu vyslechla odpornou  diagnozu mého drahého s tím, že ho budu opečovávat. "V dobách dobrých i zlých, ve štěstí i neštěstí" - tak jsme si to už před 55 lety na věky slíbili v jednom malém venkovském kostelíku.

Pak jsem začátkem dubna nakráčela (jen tak mimoděk a zcela bez jakýchkoliv příznaků) na pravidelné screeningové vyšetření po dvou letech a nastojte. Nález (malý, ale byl tam) se na mě zašklebil a definitivně mě srazil na kolena. Do slova a do písmene, 

První nastoupilo zoufalství, jak to zvládnu, protože manžel péči potřebuje. A kdyby jen manžel, ale i dům (měla jsem v plánu ho nechat celý vymalovat) a velkou zahradu nechat proklestit a stromy  (jejich koruny) zredukovat na úměrnou míru.

Všechno se rázem zhroutilo, dělám jen to nejnutnější a na leckteré práce si sjednáváme sousedy. Jsme oba už po operaci a já nastupuji další léčbu příští týden a manžel  se tenhle pátek dozví, co bude dál. Žijeme najednou ze dne na den a obávám se, že to rázem může být i z hodiny na hodinu.

Najednou je ze mě ukrutný hypochondr, protože po všemožných vyšetřeních se chytám každého lékařského pohledu a slůvka a sama sebe (a pochopitelně i manžela) pozoruji víc než je zdrávo. A ta veselá holka, dávající celá léta dobré rady všem okolo někam zmizela. Vypařila se.

Výjimečné okamžiky štěstí mi přinášejí děti, snacha a hlavně milovaná Anička. Ale pak odjedou  a - radost a naděje, vše rázem vyprchá, a já znovu ležím úplně sama na pustém břehu beznaděje.

Přímo před domem máme překrásný výhled na oba vrcholy Ostrého, Jezerní stěnu a šumavské lesy. Mám je vtisknuté hluboko ve svém srdci a nedovedu si představit, že je patrně budeme muset opustit.

Byla nás navštívit chodská švagrová, sestra mého muže. "Mladej může, starej muší", snažila se mě povzbudit. "Já k doktorom nelezu a mam svatej pokoj." A na pohřeb nam už dávno v kufru všecko připravený a přepíglovaný", dodala laskavě, čekajíc, co vypadne ze mě...

Žadný kufr ze mně ale nevypadl (jsem nepoučitelná) a tak po zbytek dne už jen mlčela a vzdychala.

Druhá švagrová byla poněkud laskavější. Dlouze mi (asi už potisící) vyprávěla, jak jí v jejích 12-ti letech zemřel tatínek a že její dcera je chudák, protože má vyvrtnutou nohu a chodí o berlích, protože se bez nich nehne. "A s těma berlema přijela a pekla borůvkový koláče pro ně, pro dceru s vnučkou a dokonce i pro tetu Líbu.." Než skončila, informovala mě docela podrobně o rakovině plic v posledním stadiu u jedné její příbuzné, Asi mě chtěla potěšit, že v tom nejedu sama...

Když byla u těch koláčů, tak jsem se jí zapomněla zeptat, jestli je do tý trouby strkala těma berlema.

Přiznám se, že i blogy jsem přestala psát, najednou jakoby se mi mozek vymazal. A tak když jsem tenhle blog - jako vzkaz panu Duškovi - napsala, vzkazuji všem blogerkám, čtenářkám, ženám - choďte na pravidelná screeningová vyšetření. Když se přijde včas, je veliká šance! Šance na život, který může být znovu krásný.