Tak tu máme další rok

"Když si delší dobu myslíš, že je všechno špatně, tak to také špatně je" - Murphy. Silně pochybuji, že můj milovaný dědeček něco od pana Murphyho četl. On, bojující kdysi na Piávě, vnímal běh světa po svém. A rád o tom mudroval .

A nás, vnoučata, svou jadrnou dragounštinou rád poučoval: "Když je úplně všechno v prčicích, tak to tam taky je." To tvrdíval, aniž by našim dychtivým dětským dušičkám (bratrovi a mně) objasnil, co nebo kde to doprčic nebo nějaké Prčice vlastně jsou. A opravdu nikdy svůj výrok nezměnil. Bratr jej občas kontroloval a když se naučil psát, poznamenal si slovo od slova hned na první stránku svého "Slabikáře." Děda sice občas místo tajuplných Prčic použil šťavnatější dragounský výraz, ale jinak se vlastně nikdy nepletl. 

Zato já se začátkem letošního roku spletla několikrát. A to hned v prvním lednovém týdnu v dopisu pro svou švagrovou, když jsem do horního pravého rohu napsala (bezmyšlenkovitě) datum roku loňského. A tak jsem to chtěla opravit a nadrásala (opět bezmyšlenkovitě) datum nový. Tentokrát ale - den, měsíc a rok svého narození. Měsíc prozradím, prosinec. Ach jo.

Nevypadalo to vůbec hezky, to dvojí škrtání, ale dopis byl hustě popsaný ze všech stran a tak jsem ho nezahodila a sakumprásk odeslala. Moje chodská švagrová mail nemá a neustále říká, že: "Počťáka co chvíli netrpělivě vyhlíží, esli sem psála nebo ne." Tak si mě považuje. A já si v tu chvíli řekla, že jí pro tentokrát udělám hned dvojí radost. Protože si určitě všimne, jak jsem to v záhlaví dopisu s těmi datumy zmotala.

A bylo to tak. V telefonu příští večer zněla radostně, přímo rozverně. A kromě vřelých díků neopomněla dodat, jak se to moje psaní líbilo i sousedce Maruně (už s ní zase mluví) a že se tomu moc a moc nasmály. A mně došlo, že se tomu určitě řehtala nejen Maruna, ale i Bláža s Hanou a kdo ví, kdo ještě. 

A hned se mi vybavilo, jak můj drahý jednou téhle své sestře ukazoval naše fotky z Chorvatska. Manžel totiž rád fotil a jedna momentka byla víc než vydařená. Stojím na ní pár metrů od pláže v průzračném příboji a nožičky - kde nic, tu nic. Jen kolena a hned na ně v té čiré vodě navazující prstíky s rudými nehtíky. Žádná (dnes módně)  povystrčená nožka a našpulená pusinka. Něco tam i vykřikuji a vítr od moře mi ježí vlasy. Prostě a jasně, od kolen nahoru jakž takž dobrý, ale od těch kolen dolů, hrůza pohledět. Docela jsme se tomu kolektivně na té návštěvě zasmáli (já s rezervou) a tak jsem pro jistotu snímek radši napůl přetrhla a hodila do koše.

Mělo to ale pokračování. Asi za měsíc za námi na chalupu přijeli dva vnuci švagrové (puberťáci) a s poťouchlým výrazem mi tuhle už přelepenou a různě zmačkanou fotku ukázali. A že prý babička s ní jela na kole k příbuzným, aby viděli. Pane jo, na chvíli jsem ztratila řeč. Co dodat.

A tak abych si v tom novém roce v duši uklidila a neměla v ní žádné černo (v listopadu zemřel otec snachy a moje sestřenka), tak jsem zavzpomínala na všechno hezké. A najednou se mi vybavilo to říjnové odpoledne, kdy jsme odjížděli z chalupy. Babí léto se tehdy ještě svými slunečními drápky urputně drželo své nadvlády a nad větvemi mohutných dubů u našeho stavení u polní cesty pluli po modré obloze bílí beránci s narůžovělými třásněmi. Kterými na nás jakoby mávali.

A já si to odpoledne, stejně jako dnes, uvědomila, jaký neskutečný dar je život. Protože život, ten opakovat nejde.