Umět se radovat - o to vlastně běží

I malé pousmání by nás mělo automaticky naladit na lepší vlnu. A to bych se na to podívala, aby s takovým úsměvem nebyl svět hned hezčí. Mým bonusem je sametový úsměv naší krásné dvouleté vnučky, který mi dokáže prozářit celý den.

Prostě a jasně - je třeba se stále na něco těšit a nestydět se za to, že se radujeme a těšíme, i když jen z maličkostí. A tu radost přenášet i na druhé, na přátele, na známé i neznámé, třeba i cestou tramvají, vlakem, prostě kdekoli.

Maminka jedné mé kamarádky byla v tomhle směru úplně úžasná. Jak ta dovedla pohladit laskavým slovem a hlavně pak - povzbudit. Jednou jsme se s její dcerou u nich doma dusaly na příšernou (úplně hnusnou) zkoušku z deskriptivy, za které se vyhazovalo jak na běžícím pásu. Kvílely jsme, málem si rvaly vlasy, že to neuděláme a ona nám řekla: "Děvčata, už se na vás nemůžu dívat, natož vás poslouchat. Všechno dobře dopadne, uvidíte. Seberte se a mazejte do kina. Dávají ´Někdo to rád horké ´s krásnou Maryllin Monroe. Dopadne to dobře, uvidíte, ležíte tady v těch skriptech už několik dní."

A tak jsme poslechly, sice s reptáním, ale báječně jsme se odreagovaly a valily ten večer oči na krásnou hvězdu Marillyn. A nastojte - druhý den jsme byly za hvězdy i my obě a to za - rovné dvě.

Jen mě po těch letech mrzí, že Slávka i její maminka si už vyprávějí někde tam nahoře beze mě. A já přesto občas slýchám vzdálené slabounké zaševelení: "Všechno dobře dopadne, uvidíš."...

Tak na tohle jsem si vzpomněla letošní první jarní den. Předsevzetí se sice dělávají na Nový rok, tak proč to nezměnit. První jarní den je také jen jednou ročně a i když předsevzetí nemám v podstatě ráda, udělala jsem výjimku a rozhodla se povzbuzovat dobrou náladou nejen sebe, ale i své okolí.

A jak to tak bývá, o čem se mluvívá nebo na co se myslívá, hned se to stane. Alespoň u mě to funguje na sto procent. Odpoledne mi volala kamarádka, abych jí přišla povzbudit -  (já, ta veselá - ví se to o mně) a že měla úplně příšerný den. A tak jsem koupila námi oblíbenou Marasku (abychom byly obě ještě veselejší) a vyrazila.

Hanička byla zničená. Jela totiž ráno na kožní kontrolu na polikliniku, tam před vchodem pohřebák a ve vrátnici dav čumilů sledoval nakládání náhodně zemřelého. Nesnáší takové situace a tak mi líčila, jak se protlačovala tím srocením až k výtahu. Pak na kožním opět mraky lidí, i když ten den byly jen objednávky. Načež vypráví:

"Přijdu do vyšetřovny ještě mírně otřesená, úplně celá se svlíknu (až na kalhotky), protože laskavá paní doktorka už celé roky sleduje, jestli na mě náhodou zase něco nevypučelo. Najednou se otevřou dveře ordinace a z nich vyrazí svižným krokem mladík v roláku a džínách a zůstane přede mnou zkoprněle stát.

Takže jsem po chvilce naprostého ticha začala koktat, že mám něco na čele a jestli by se mi na to podíval. No, podíval se takovým tím kukátkem a nečekaně mi na čelo cáknul nějakou dezinfekci a já (civěla jsem na něho vytřeštěnýma očima) na pravé oko skoro oslepla. A pak rychle zmizel." 

"Vidíš holka zlatá a máš hned důvod k zasmání, určitě se divil, proč jsi svlečená, když jdeš jenom s malou pihou na čele. Navíc, kdybys byla dvacítka, třeba by se i pozeptal, kde co ještě máš. A proč jsi mu vlastně neřekla, aby tě prohlídl jako to dělává paní doktorka?" podivila jsem se. "Já ti byla tak zmatená, že jsem i zapomněla, co vlastně chci," dodala Hanka.

"Tak vidíš, chtěla jsi, abych tě rozveselila a rozesmála jsi nakonec ty mě" dodala jsem.

A pak jsem jela tramvají domů a tam jsem se potkala známou, která vypadala dobře. Na můj vkus až moc dobře. Jela z koncertu a měla tu troufalost, že vlastně vypadala líp než já - byla totiž báječně ohozená a já se na ní široce usmívala, ačkoliv jsem jela jen od kamarádky. Sice také oblečená, ale přece jen ne tak luxusně jako ona. Přesto jsem se na ní usmívala, protože s úsměvem jde přece všechno líp.

A kdyby to náhodou někdy nešlo, tak to bych se na to podívala, to mi věřte.