Když jde o vteřiny a tím vlastně o život

I v mém případě šlo tenkrát patrně jen o pouhé vteřiny a děsivé vzpomínky z možného udušení mi připomněl dnešní článek na internetu. Až mi začal běhat mráz po zádech, když jsem si na tu dávnou hrůzu vzpomněla.

Nejsem narozená ve znamení lvice, ale mockrát jsem její sílu a odhodlání předvedla. Hlavně, když šlo o záchranu někoho z mých drahých. A vlastně, přidám-li k tomu určitou dávku předvídavosti, nasátou od maminky a babičky a (hlavně jejich varování před kdečím), je ze mě záchranář raz dva. I bez potřebných znalostí z oblasti zdravotnictví.

Jednou v parném létě jsme nechali mou sedmdesátiletou maminku na chalupě s oběma našimi dětmi a odjeli do Plzně. V noci na pondělí jsem ale měla ošklivý sen a podivný neklid mě neopouštěl ani celé dopoledne. A tak jsem radši v práci požádala o dovolenou a upalovala autem zpátky na chalupu.

Když jsem vjížděla do dvora, vběhly mi před auto obě naše děti, tehdy jim bylo asi tak dvanáct a osm let a divoce něco křičely. A hned bylo jasné proč. V kuchyni za stolem napůl ležela moje matka, sípající a celá zmodralá a lapala po dechu. Ze zarudlých očí jí tekly slzy a já propadla panice, že umírá.

Lvice ve mě jí tedy drapsla a začala jí vší silou mlátit do zad a zároveň jí táhla do auta. Nemohu pochopit, že se máti ještě bránila, kde v sobě vzala tu sílu. 

A jak jsem z ní byla úplně mimo, tak jsem jí nacpala za volant. Pane jo, máti neuměla jezdit ani na kole a já jí tenkrát, sama napůl šílená, šoupla přímo za ten volant.

Pamatuji si jen, jak jsem na ní ječela, že jí přece jde o život. Ale ona se vší silou držela nejdříve střechy a pak i dveří auta a ne a ne se pustit. Asi to byly vteřiny, nevím. Když jsem pak s ní - to už ona vedle mě - vyrazila na polní cestu, přehlédla jsem haldu kamení a v plné rychlosti na ní najela.

Auto tenkrát děsivě zavylo a nadletělo a my dvě s ním. A matce po tom krkolomném skoku vyskočil z krku rohlík nebo co to vlastně bylo a pekelně se rozkašlala. Nejen, že se rozkašlala, nebudu to rozvádět. Je ale až k neuvěření, že se tak rychle vzpamatovala. Začala totiž na mě vřískat, že jí jednou určitě zabiju, protože jezdím jako blázen a někdy se jako blázen i chovám. Ach jo. 

Zabiju, já, pane bože. A že jsem si pekelně narazila hlavu a zápěstí o sloupek auta, toho si ani další den nevšimla. Jen prohodila: "Co to máš zase s tou rukou, prosím tě, proč na ní máš obinadlo? A nemáš náhodou modřinu kolem oka? A z čeho?"

Vzápětí odpoledne, když jsem zamáčkla lítostivou slzu v oku, velkou bouli na hlavě a ještě větší na blatníku auta, přikvačila k nám návštěva. Tetička Liby, učitelka a znalec všehomíra. Obhlídla situaci a okamžitě zaregistrovala jak nepřiměřeně (vždycky mě kritizovala) vypadám.

Chystajíc oběma něco na zub jsem hned na to mou drahou rodičku zaslechla: "Ta moje holka je asi nějaká divná, dneska dopoledne mě cpala za volant auta a přitom ví, že jezdit neumím." A o tom, že jsem jí zachránila život, tak o tom nepadlo ani slůvko, ani to nejmenší.

Načež Liby po chvilce hlubokomyslně dodala: "Dneska ti mladí, škoda mluvit. A z čeho má zase tu modřinu?" … Chvíli bylo ticho než matinka dodala: "Ale, dyť jí znáš, furt si něco dělá, to máš s ní těžký, lítá jak blázen:"