Krásně jste příběh popsala, ačkoliv to mohlo špatně dopadnout, moc jsem se nasmála

S odstupem času se zdají i všelijaká dramata legrační - když dobře dopadnou. A smích, ten léčí, věřím tomu - říká se, že - hodně smíchu do každého domu...

Je to super, že viete veci vycítiť a vnímať svoju intuíciu.

Naslouchat vnitřnímu hlasu, to mi říkávala babička a tak to je...

Osud vedl Vaši ruku, Ludmilo.

Asi i to našeptávání někde hluboko v mém podvědomí.... - když se spolehnu na svou intuici, dopadne to dobře, když ne, je to obvykle průšvih. A tak naslouchám čím dál víc...

Nakonec to zní humorně, ale načisto tě chápu. Dusila jsem se nejen jídlem, ale i slinama, když jsem chtěla o překot něco sdělit. Ve škole, coby uklizečka, jsem asi zachránila klučinu, který letěl po schodech, na botách zbytky sněhu a nešťastně spadnul na záda. Lapal po dechu, děcka se mu smály, myslely, že žertuje, on zatím bojoval s dechem. Odhodila jsem kýbl s koštětem a pořádně mu bouchla do zad. Pomohlo a mně se až potom roztřásla kolena i zbytek :-)

Asi v člověku (nás) něco je, ta síla chránit ty slabší. ..

Ona i jedna dobře umístěná do zad herda může skutečně i život zachránit. Nakonec i babičky říkávaly: ,,Nehltej!" a ,,Při jídle se nemluví"

Takových rad jsem dostávala od mých dvou osudových žen nepočítaně a jsem za ně v podstatě vděčná...