Den hodně, ale hodně nesvátkový

Depresivní nejsem ani náhodou, jak by se mohlo zdát. Ale někdy se den nevyvede. Když se něco hned ráno přihodí, obvykle v tom člověk jede. Třeba až do večera.

Měla jsem svátek a od rána mizernou náladu. Špatně jsem spala, protože v noci mě braly křeče do nohou. Ne do jedné, ale hned do obou. Kdo to zná, pochopí.

Hned po ránu mi začaly chodit esemesky a zvonit telefon. Kupodivu těch SMS bylo hodně, i když pár kamarádek zemřelo. Vlastně, taky hodně.

Vzápětí přišlo jedno parte pro vylepšení nálady. Asi určitě proto, abych nevyšla ze cviku. (Den před tím jsme byli na pohřbu bratrance). Obálku mi předával mladý pošťák, známý brigádník. S šelmovským úsměvem: "To bude další gratulace, paní. Máte přece svátek?"

Když jsem chystala snídani, narazila jsem kolenem o roh otevřené trouby od kuchyňských kamen. A jak jsem skákala o jedné noze a přidušeně vyla (já trouba), srazila jsem konvici s připraveným čajem a hrníček s kávou. Že jsem v té spoušti  ´ jednonož ´ neuklouzla je s podivem. Mohla jsem si k svátku ještě vyrazit zuby. Jsem totiž holka šikovná. Odjakživa.

Krvavé koleno jsem si s pomocí mého drahého ošetřila a na obrovský hematom pak připlácla sáčky se zeleninou z mrazáku. Takže zítra bude nejspíš polévka. Zeleninová, bez krve. Tu jsem setřela.

Od manžela jsem ale dostala velikou pusu a tiket Sportky s nadějí na večerní tah. Navrch ještě oblíbenou niveu a Toffifee s patnácti sladkými kousky.To jsem hned celé spořádala, abych si obalila nervy. S mírnou, ale jen opravdu mírnou výčitkou jsem svému drahému ponechala než dva poslední. Musím kapku myslet na jeho zdraví, má cukr. A sladký život se mnou - ha,ha.

Na krabičce Toffifee byly hned dva slevové kupóny. Slevový kupón 200 Kč České dráhy "Užijte si výlet cestou ve vlaku!" A Zl´avový kupón ZSSK 25 %: "Užitě si výlet už cestou vo vlaku!"  Vlakem už moc nejezdíme a tak k čertu - nač jsou mi ty kupóny.

K večeru jsem šla vynést odpadky a v očekávání veliké výhry ve Sportce jsem se rozběhla. Tah měl každou chvíli začít.Tráva ale byla po mírném dešti mokrá a tak jsem sebou flákla. Sáček s kuchyňským sajrajtem se mi roztrhnul a navíc jsem kopla do plastové popelnice na kolečkách. Ta se rozjela a celý její obsah se na mě vyklopil. Kdyby jen na tělo, ale i na hlavu. Ach jo.

Dokulhala jsem na tah a moderátorka právě sladkým hlasem blábolila něco o osmdesátimilionové výhře. A já - opět - "nic". Pro mou útěchu byly tento večer, dle thymolinové losovatelky, jen dvacetitisícové výhry. Šikly by se, to je fakt.

Pak mi volala jedna z mých švagrových. K svátku, jak jinak. Aby řeč nestála, snažila jsem se být paní vtipná a zažertovala o mé ne-výhře. "Prosim tě, stejně by si to ani neužila. V našem věku, co můžeme eště tak čekat", utřela mě laskavě. A několik dlouhých minut mě zpravovala o tom, kdo u nich "umříl a kdo furt ne a ne!"

Pak jsem otevřela internet a přečetla si, jak princ William přispěchal upadnuvšímu důstojníkovi  (72)okamžitě na pomoc. A jeho krásná Kate se prý živě zajímala, zda se dotyčnému nic nestalo.

No, jak jsem se já u té popelnice válela, jelo okolo několik kolařů. A myslíte, že se o mě zajímali? Ani nepozdravili, natož aby přispěchali na pomoc. Asi to bylo tím, že dotyční měli jen modrá kola, nikoliv krev.

Svůj věk pro srovnání s dotyčným důstojníkem neuvádím zcela záměrně.

Před spaním otevírám časopis a čtu: " Kojenec má obří svaly. Denně trénuje. Je to důsledek 3.000 sedů a lehů denně." Zírám - já bych těch sedů udělala tak asi pět. Bez lehů, to dá rozum. Ale co ten kojenec?

Když si to bedlivě přečtu znovu, zjišťuji, že se jedná o  ´k o r e j c e´. Takže jsem sedící konečně ulehla. Jak se mi po tom rušném dni ulevilo!