A tak ho na oplátku vyděsím zas´ já

Letos mi bude - ne, tak to neprozradím. Ani náhodou. Stejně jako svou váhu, kterou po tom čtyřnedělním skoro nicnedělání budu muset vykazovat asi jako tonáž.

Naprosto disciplinovaně vysedávám doma po boku svého drahého. Jsme totiž oba dva ohrožená skupina - Věk, Váha ( "nad"), Vysoký tlak a kdoví, co ještě - a jestli existuje něco dalšího odporného na "V", tak to určitě máme taky. Oba dva.

Ráno mi kamarádka Andulka poslala SMS, že se bojí i větrat, aby se k ní virus nedostal náhodou oknem. A co jako já na to.

A tak jsem jí vesele (přímo rozverně) odepsala, ať si na něj počíhá a kdyby k ní vlítnul, tak ať ho zkusí umlátit dobře propečeným řízkem. Že já to tak dělám a že šťavnatý řízek (udělaný s láskou) je to nejlepší na rozhánění smutku. (Radit ostatním, to mi totiž docela jde).

Jinak mám další báječnou kamarádku, která držívá párkrát do roka týdenní řízkovou dietu a za ten týden vždycky až o půl kila zhubne. Fakticky, není to na ní sice vidět, ale vyprávíme si o tom. A strašně se tomu vždycky nasmějeme. A probíráme to, hádejte jak - no přece - s řízkem (někdy i dvěma) v ruce.

Andulka mi pak asi za hodinu s pláčem zavolala: "Tobě se to mluví, ty se máš, jste na to dva. Ale co já, sama v 1+1."

Asi netuší, holka moje milá, že i já dělám co můžu. Vyvařuju ostošest (svíčková, guláš, vepřová se zelím a občas nějaká ta rouška), uklízím už několikrát uklizené, čtu, luštím a trénuju. Svižnou chůzi mezi kuchyní, obývákem (TV), ložnicí, WC a balkónem. Jeden dětský pokoj je moje rouškovna a ten druhý žehlírna. Vyvařovna je pochopitelně v té kuchyni.

Do sklepa, k popelnicím a na občasný nákup vyráží pak jen můj zápasnický manžel. I když je ta ohrožená skupina (věk) víc´ než já.

Jsem totiž pylový alergik a tak si mezi lidi moc netroufám. Abych je případně nevyděsila svým zastaralým letitým astmatem.

Před chvílí mě ale příšerně vyděsil on, můj drahý. Chystal se nakoupit a když jsem mu (ještě v teple domova) láskyplně uvazovala náhubek, hromově kýchnul. A rozburácel svou rozložitou zápasnickou hruď tak, až zadrnčela všechna okna v našem domě. (Pouhých sedm pater).

"Co se divíš, to je z toho tvýho věčnýho větrání," vmetl mně vyčítavě do tváře. Až jsem si na momentík pomyslela, jestli se s Anduličkou v tom jejím malinkatém 1+1 na mě nedomlouvají.

Nejsem ale žárlivka -  a tak až se vrátí s chlebem a strdím, vyděsím ho na oplátku zase já. Tentokrát studenou večeří.