Víte, po čem se mi stýská?

Šla jsem v pátek od stanice I. P. Pavlova na Tylovo náměstí, a tam v podchodu stáli prodavači s velikonočním zbožím. Prodávali všechno možné a taky velikonoční čokoládové dobroty.

Můžete se je koupit na kusy, dostanete je do mikrotenového pytlíku. A já jsem si při té příležitosti vzpomněla, jaké byly cukrárny mého dětství, vlastně ne dětství, ty cukrárny, po kterých se mi stýská, vymizely někdy s příchodem sametového kapitalismu. Byly skoro na každém druhém rohu. Kromě zákusků prodávaly také bonbony. Na váhu! Jako se dneska prodávají belgické pralinky deset deka bezmála za stovku. Ty bonbony se většinou uchovávaly ve skleněných dózách a prodavačky vám kleštičkami do papírového pytlíku nabraly tolik deka, o kolik jste si řekli. Mohli jste si vybrat z pralinek rumových a fondánových, italskou směs, modrý nebo zlatý dezert, nugát, občas i višně v čokoládě, pomerančovou kůru v čokoládě, ořechové hrudky, a nevím jaké ještě, a taky peprmintové bonbony v čokoládě za 3,30 – ty si dopřávala moje maminka jako jedinou hříšnou pochoutku. Dodnes cítím v duchu tu vůni její kabelky, káva a peprmint. Pročpak už se takhle bonbony neprodávají? Žádný důvod mě nenapadá. Leda, že by byli hygienici proti, i když nevím proč? Problém je asi spíš v tom, že kromě jiné výroby, skončila u nás i výroba čokoládových i jiných bonbonů a zmizeli tak výrobci, kteří dodávali do cukráren ve velkých baleních. Ach jo! Je to škoda… Ty dnešní bonboniéry, které dostanete všude, jsou proti papírovým pytlíkům mého dětství a mládí tak nudné! Jak si tak píšu, vzpomněla jsem si na jednu cukrárnu, která mě provázela dětstvím. Každou neděli tam táta po obědě chodil pro zákusky, to jsme se měli! Byla v Gorazdově ulici na Novém městě a prodávala tam paní Šafaříková. Od rodičů vím, že její rodině patřila prodejna před únorem 1948 a nějakým nedopatřením ji tam soudruzi nechali prodávat i po tom vítězném únoru. Prý byla Němka, což bylo patrné jen na jejím drnčivém er. Byla to taková živnostnice ze staré školy, se kterou nesvedlo nic ani desetiletí socialistického obchodu. Chodili jsme tam někdy po vyučování, když se nám podařilo ušetřit z kapesného nějaký ten halíř, nebo dokonce korunu. Naše nejčastější nákupy byly lízátko za třicet haléřů, šumák za dvacet a když jsme byli hodně při penězích, kupovali jsme si ježka za devadesát halířů nebo dokonce kremroli nebo indiána za korunu. To nepíšu proto, že bych chtěla nostalgicky vzpomínat, jak bylo levně, ale pro to, že se chci s vámi podělit o vzpomínku, jak nám paní Šafaříková ty naše „nákupy“ prodávala. Vždycky vyšla zezadu z krámu, perfektně upravená, načesaná, s otázkou „Rrračte si přát, prrrosím?“ Když jsme specifikovali náš velký nákup, dostali jsme jeden šumák v papírovém sáčku a toho ježka nebo indiána zabaleného a ještě na tácku. A když jsme odcházeli, vyprovázelo nás její „Porrroučím se, nashledanou, dobrrrý den!“ A víte, co na tom všem bylo ještě zajímavé? Že v té cukrárně se choval slušně úplně každý. Všichni jsme pozdravili při příchodu i při odchodu a poděkovali, což, musím uznat, nám někdy z mysli vypadávalo. Kdybyste náhodou věděli o cukrárně, kde i dnes prodávají bonbóny na váhu, napište mi prosím, vypravím se tam! A kdybyste věděli náhodou o takové paní Šafaříkové, byla by to úplná pohádka… a šla bych tam taky.