Kouzlo popelnic a kontejnerů

Všichni ten obrázek dobře známe. Po ránu a k večeru se objevují u našich domů postavy s mnoha taškami, nadzvedávají víka kontejnerů a popelnic a vybírají z nich něco.

NĚCO!!! A tak i když mě štve, že dělají kolem binec a víka zásadně nezavírají, někdy jim závidím.Musí to být přece napínavé! Představte si to: Roztrhnete pytel s odpadky a vevnitř kromě nechutné směsice můžete najít cokoli. Jsou i takoví pozorní lidé, kteří ještě použitelné věci dávají vedle kontejnerů. Lyžáky, svetry, boty… Všechno u nás vždycky zmizí. Kdybych nebyla srab, někdy bych se mohla pořádně podívat, co všechno aspoň nahoře je. Ale co kdyby mě někdo viděl?! Co by si pomysleli sousedi? Přesto jsem to dvakrát udělala. Šla jsem pozdě večer domů z divadla a z přeplněného kontejneru vykukovala krabice od bot s dírkami nahoře. Mělo mě to varovat, ale chápejte! Na ulici úplně mrtvo, bylo to silnější než já. V krabici trůnilo morče. Koukalo na mě korálkovýma očima a říkalo mi nenechávej mě tady. Vzala jsem ho domů a udělala mu byt v jedné z mnoha rybích porodniček a dala mu jméno Amos. Vždycky jsem si myslela, že morče jako domácí mazlíček je úplně k ničemu. Není to pravda. Když se honilo s naší baseticí Bárou, často jsme se váleli smíchy. Mělo propracovaný systém, jak zalézt, aby bylo vidět, ale aby za ním nikdo nemohl.Bára šílela. Strašně rádo se chovalo a když bylo spokojené, vydávalo takové vrkavé zvuky. Když s námi bydlel Amos, vracela jsem se domů ráda. Vítalo mě jeho pronikavé pískání, štěkot Báry a rány, jak želvy narážely krunýři o stěnu akvária. Jako poslední se obvykle vyřítil synek a všichni bez rozdílu očekávali krmení. Morče u nás bydlelo skoro rok. Tenkrát jsem synkovi udělala radost, dokonce mě pochválil, že jsem Amose v kontejneru nenechala. Úplně jinak se postavil k mému druhému nálezu. Měl tenkrát zrovna největší rozpuk puberty a byl chudák nucen bydlet s dvěma podivíny, kteří na jeho inteligenci zjevně nestačí. Šla jsem zase z divadla. Z otevřeného kontejneru koukala zcela zachovalá krabice od bábovky z jenského skla. Neodolala jsem a otevřela ji. Vevnitř byla úplně nová forma na bábovku i se záručním listem a paragonem. Přinesla jsem ji domů a způsobila synovi duševní újmu. Podrobil mě křížovému výslechu: Uvědomuju si, že se chovám jako bufeťák? Co on řekne spolužákům, jestli mě někdo viděl? Jsme socky, že nemáme na formu? Vím, kolik forem na bábovku doma máme? Jsem normální? Chci ho přivést do Bohnic? Proč nic neříká táta? To s tím souhlasí? Tenkrát jsem kapitulovala a slíbila, že už nikdy nic ž kontejneru nepřinesu. I kdyby to byla zlatá cihla. Jenže druhý den stála vedla kontejneru klívie. Krásná, hezky rostlá! Dobře odhadujete, vzala jsem ji domů. Synek jen obrátil oči v sloup, když jsem mu přísahala, že není z kontejneru, ale od kontejneru a že to je výjimka. Máme ji dodnes a každý rok krásně vykvete. Dnes máme doma zhruba třicet rostlin v květináči. Tuhle jsem to počítala a od kontejnerů jich máme jednadvacet. Odvděčují se nám tím, jak prospívají a kvetou. Už řadu let bydlí syn sám. Nedávno potřeboval ohlídat doma řemeslníky. Přišla jsem k němu do bytu a objevila vzrostlý ibišek. Kvetl jak o život krásnými lososovými květy s krvavými středy. „Je moc hezký! A odborně zaříznutý!“ pochválila jsem ho. „Ale… on ho někdo vyhodil ke kontejneru, tak mi ho bylo líto…“ Rodina vás zkrátka poznamneá!