Urbanova smaženice

Prozaik Miloš Urban právě vydal svůj nový román Boletus Arcanus. Jeho nejnovější postmoderní hříčka je umocněna moderním 3D efektem.

Ihned po otevření knihy je jasné, že čteme Urbana. Ovšem přitom jiného. Urban se vždy snaží neopakovat se, ale přitom být stejný. Někdy je to tuhý boj, ovšem daří se mu ho vyhrávat. Ve své nové knize se však vydal cestou zcela jinou. Úsporný styl a jednoduché větné stavby jsou v jeho románech novinkou. Cestičku k nim si pomalinku vyšlapával ve své novele Michaela. V Boletu Arcanu ji však dovedl k dokonalosti. Kniha se čte rychle, věty plynnou jako by nic a přitom je toho v nich tolik skryto. Jako vždy ne každý čtenář bude schopen na poprvé odkrýt veškeré odkazy zakomponované v textu. Urban již několikrát dokázal, že umí vzít zdánlivě jednoduchý příběh a vystavět z něho text s mnohonásobným přesahem. Nejinak je tomu i v novém románu.

Miloš Urban rozvíjí zápletku podobnou té z Čapkovy Věci Makropulos. Nový román je o hledání nesmrtelnosti. O hledání pramene věčného mládí. Ten zde reprezentuje zcela nový druh hřibu, který má nejenom halucinogenní účinky. Po jeho požití je člověk plný energie a omládne. Jak fyzicky, tak psychicky. Tyto účinky dávají tušit brzy nastalé závislosti na samotné houbě. Má o ni však zájem i spousta dalších lidí, jak tomu v podobných filmových i literárních příbězích bývá. Hlavní postava, Gregor Marty, je jedním z mála, kteří houbu dokážou v lese najít. Po krku mu tedy jdou různí dealeři drog, ale i nadnárodní korporace kosmetického průmyslu. Hrdina tak bojuje o svůj život ze dvou hledisek. Prvním je záchrana před lidmi, kteří se nebojí ničeho a druhým je sebezničující vztah s fatální drogou.

Veškeré atributy Urbanova psaní jsou v knize zahrnuty. Urban ví, co jeho čtenář očekává a neváhá mu to nenásilně po kouskách vsunout. Jsou zde tedy vraždy i bizarní sexuální scény. Ty mají logické opodstatnění v drogovém opojení. Nechybí ani odkazy na současnou společnost.

Miloš Urban využívá úsporných literární prostředků k umocnění čtenářského zážitku. Text se hrne neustále vpřed v rychlém sledu až čtenáře naprosto pohltí. Stejně, jako droga hlavního hrdinu. Umocnění zážitku podtrhne 3D vazba a ilustrace od výtvarníka Pavla Růta. Kniha se tak stává nejenom nositelem literárního textu, ale i knižním experimentem.

Postava vypravěče a hlavního hrdiny v jedné osobě je pro Urbana typická. Již poněkolikáté nám předkládá model nedůvěryhodného vypravěče, kterého baví si se čtenářem pohrávat. Stejně, jako v předchozích románech si čtenář nemůže být jist, zda se příběh odehrává opravdu tak, jak se odehrál. Urbanův vypravěč je vždy zcela ovlivněn svým konáním a konáním ostatních postav v textu. Jeho uvažování je tedy značně zabarvené a právě tím se stává nedůvěryhodným. Ovšem to je jedna z hlavních věcí kvůli které se budou čtenáři k románům Miloše Urbana stále vracet.

Kniha je rozdělena na jakési pomyslné dvě části. První část bychom mohli nazvat thrillerem. Bezbřehou honbou za drogou. Experimentování s ní, obohacení se na ní jak finančně, tak fyzicky a útoky lidí, jež ji chtějí dostat pro sebe. Druhá část již působí jako mystifikační pamflet české společnosti. Politika prolezlá korupcí, prezident přednášející o špatném vlivu euro zóny, bývalý premiér snažící se dostat všemi možnými prostředky k funkci, bývalý televizní reportér na postu ministerstva vnitra a tak dále. Urban se v této části vyrovnává ze svého zhnusení politikou. V zákulisních dohodách a řešeních o dopadu na naši společnost hrají hlavní roli velké peníze. Za pomoci houby – drogy nemilosrdně ukazuje zrcadlo hnisavého vředu českého státu. Nenabízí však žádné východisko. Pouze konstatuje a tím čtenáře žádá, aby na něho přišel sám.

Zdá se, jako by Miloš Urban napsal knihy dvě. Je i není tomu tak. Obě dvě koexistují ve vzájemné symbióze pochopení a logického vyústění. Čtenáři byla k jídlu připravena smaženice z různých odkazů a několika příběhů, která výtečně chutná. Sžíravá postmoderní hříčka. Číst na vlastní nebezpečí. Hrozí závislost.