Pamukovo hledání identity

Turecké galéry vynořující se z mlhy, nabodávání na kůl, vývoj „ďábelské“ zbraně, palácové intriky, studium hvězd, příběhy o pochopení světa… to vše namíchal spisovatel Orhan Pamuk do svého románu Bílá pevnost odehrávající se v barvitém světě Osmanské říše. V prvé řadě však autor za pomoci hlavních hrdinů knihy vášnivě pátrá po jejich vlastní identitě a tím nastoluje sžíravou otázku každému z nás: „Kdo jsem já?“.

Obrovský dík patří nakladatelství Argo a překladateli Petru Kučerovi, kteří českému čtenáři tohoto významného držitele Nobelovi ceny za literaturu představili a nadále přinášejí v jeho brilantních románech.

Jedná se o Pamukův třetí román, kde začal se svým dnes již světoznámým vyprávěním. Přitom čtenář čte jiného Pamuka než měl možnost číst dosud. Jde totiž o román nejsevřenější. A to jak časově, tak i příběhově. Pamuk se tímto románem ve své podstatě teprve chystal na svá další díla. Zejména na své monumentální postmoderní dílo Jmenuji se Červená.

Kniha se odehrává v Istanbulu druhé poloviny 17. století za vlády sultána Mehmeta IV. Pamuk čtenáři po celou dobu vypráví dva rozličné příběhy, které se ke konci románu stávají jedním. Vypráví o dvou naprosto rozdílných životech. Fascinující však je, jak oba životy s lehkostí motýlích křídel spojí v život jeden.

Na pozadí příběhu, na vlas si podobných, Benátčana a Hodži ukazuje světu pro něho dnes již typickou věc – prolínání východu a západu. Každý z hrdinů žije svůj vlastní život v jiném koutu světa. Shodou okolností se však tyto dva světy prolnou. Benátčan je zajat a následně vykoupen Hodžou, aby mu sloužil a pomáhal v jeho studiích a experimentech. Hodža je hladový po vědění. Zajímá ho spousta věcí, ale hlavně však vědění západu. Celé dny s Benátčanem tráví psaním příběhů sami o sobě, vyprávěním si o svých životech až se nakonec stanou přáteli. Po určité době je Hodža schopen přijmout určité západní tradice a zvyky. To samé se však stává u Benátčana. Tím je jakési „mísení kultur“ v románu dokončeno a vše míří k fascinující záměně postav, kdy se Benátčan stává Hodžou a Hodža naopak Benátčanem.

V tomto románu, více než v jakémkoli jiném, Orhan Pamuk promlouvá do duše lidí, aby si uvědomili, že i přes barvu pleti, místa života a náboženského smýšlení jsme všichni stejní. Odmítá a tímto románem silně protestuje proti dogmatickému tvrzení, že východ je východ a západ je západ.

Tento text se odehrává v 17.století ne zrovna náhodou. Jedná se o dobu, kdy Osmanskou říši zachvátila „západní horečka“. Osmanská říše pochopila, že Evropa je silným soupeřem a že z jejích útrob vychází spousta zajímavého, důležitého a podstatného pro pochopení a zároveň přežití ve světě. Velkou roli také sehrála sílící moc Ameriky. Ovšem i na pozadí textu, který se odehrává o několik století před naší dobou čtenáři mistrně vykresluje svět současný.

Leitmotivem románu je totiž myšlenka, že již v 17. století se východ stával západem a západ východem. Stejně tak jako tomu je dnes. Co je však také hlavní myšlenkou románu? Dost možná bychom mohli říci zásadní myšlenkou? Že východ symbolizovaný postavou Hodži je schopný žít v míru a naprosté toleranci se západem symbolizovaným postavou Benátčana. Orhan Pamuk tak do svého románu zakomponoval světu jasné poselství. Otázkou však zůstává zda bylo pochopeno a vyslyšeno. Nebo se tak teprve stane?