Ostrov v moři nezájmu

Když jsem stál před zrekonstruovanou budovou organizace SKOK do života říkal jsem si, jak skvělým nápadem bylo vytvoření takto úctyhodného a potřebného zařízení mezi panelákovou zástavbou. Rekonstrukce za deset milionů korun umožnila změnit polorozbořenou vilu v místo odpočinku, her a učení se, jak přežít ve světě plném nástrah pro osoby s mentálním postižením. Vila v Brožíkově ulici se tak stala útočištěm pro naše spoluobčany, jenž potřebují ve svém životě podat pomocnou ruku.

Organizace byla založena již v roce 2004 současnou ředitelkou Kateřinou Drábkovou Bíbusovou. Nejednalo se však o organizaci jak ji můžeme znát dnes. Na Velkém náměstí za pomoci firmy Kelkom byl otevřen pouze malý byt pro prvních 5 uživatelů. V prostoru malé garsonky uživatelé měli možnost nácviku samostatného bydlení, byla pro ně připravena výtvarná dílna a jednou za čtrnáct dní měli dokonce možnost zde přespat. Pro někoho se jednalo o vůbec první noc bez rodičů. Věkový rozptyl uživatelů je vysoký. Uživatelům je od 20 do 48 let.

Název organizace jednoduše a nenásilně uvozuje na svou činnost. Připravují své uživatele na samostatný život se vším, co je k němu třeba. „Jejich rodiče se o ně nebudou moci starat věčně,“ uvedla ředitelka organizace.

„Spousta rodičů a příbuzných našich uživatelů má připravený plán ohledně budoucího přemístění do různých ústavů a stacionářů. Není to přitom vůbec třeba. Naši uživatelé budou schopni žít plnohodnotný život,“ doplnila ředitelka.

Po zazvonění na zvonek kanceláře mi přijde otevřít a do vily mě uvést jeden z uživatelů. Bez sebemenších problémů mě naviguje do nejvyššího patra. Narychlo si tak cestou prohlížím zrekonstruovanou vilu. Míjím vystavené fotografie, které zachycují stav před rekonstrukcí a její různé stupně.

Již v roce 2005 věnoval Magistrát města Hradce Králové organizaci budovu. O dva roky později do ní docházeli první uživatelé. Nejednalo se však o žádný idylický provoz. Vila byla prakticky takřka zříceninou. Jedna tréninková místnost, pouze jeden fungující záchod a k vytápění se museli používat elektrické přímotopy. Vytopit vilu byl tak nemožný úkol. „Návštěva z hygieny pro mě byla denní noční můrou,“ uvedla ředitelka Kateřina Drábková Bíbusová. Vila nemohla fungovat plným provozem organizace. Převážná část aktivit se musela konat na Velkém náměstí, kde v tuto dobu měla organizace zapůjčené již dva tréninkové byty.

Rekonstrukce vily se stala nevyhnutelnou součástí plánu organizace. Celý projekt byl financován Evropskou unií. Rekonstrukce přišla na deset miliónů korun a SKOK do života dostal od města pronájem vily na dlouhých dvacet let. Je však rozdělen na dvě části. A to na část provozní, kterou obstarává organizace a na část investiční, kterou obstarává naopak samotné město, respektive magistrát města. Jako název bylo vybrán Vila Idyla. Je tomu také proto, že oproti extrémním začátkům ve vile se v současné době jedná o idylické zázemí.

Vedení organizace bylo v loňském roce na načerpání nových nápadů v podobných organizacích ve Švédsku. Jak však mohli zjistit, jedná se o propastný rozdíl. I po více jak dvaceti letech po revoluci je Česká republika v otázce obecně prospěšných organizací stále někde na půli cesty. „V zahraničí je normální, že i přes rozpočet, který mají schválený od svého zřizovatele, organizace také vlastní činností vydělávají. O tom u nás nemůžeme uvažovat. Navíc rozpočet nám podobné švédské organizace je zhruba tak velký, jako rozpočet sociálních služeb celého Královéhradeckého kraje,“ uvedla ředitelka.

„Od roku 2009 máme schválené tříroční financování v částce třech milionů ročně. Poté budeme muset žádat znovu a kdo ví jak to dopadne,“ doplnila ředitelka organizace. O všem, co pro své uživatele SKOK do života nabízí bychom mohli říci známé české úsloví: „za málo peněz, hodně muziky“.

V České republice nenabízí mnoho obecně prospěšných organizací podobné služby, jako právě SKOK do života. Je to z jednoho prostého důvodu. České školství totiž nijak neupravuje obecnou výuku mentálně postiženého člověka. Výuka přípravy do života ve SKOKU do života probíhá takzvanou metodou „pokus – omyl“. Od roku 2004, co organizace funguje, má již ovšem načerpáno spoustu zkušeností. Do budoucna by mělo vzniknout celkem 5 manuálů, které budou sloužit uživatelům v jejich cestě životem. Při sebemenším problému tak budou vědět, kde najít odpověď.

Hlavní devízou organizace je důvěra, kterou v ní mají uživatelé a v neposlední řadě důvěra, kterou získají v sami sebe. Díky organizaci se naučí vše, co potřebují k samostatnému bydlení a k tomu, aby byli schopní sami fungovat v životě. Jedná se o uživatele v pásmu lehké a střední mentální retardace. Základní podmínkou k výstupu z organizace je jejich schopnost samostatně žít plnohodnotný život. Společně s trenéry se učí například nakupovat a z nakoupených potravin uvařit. „Abychom je však nezatěžovali více než je nutné, snažíme se je naučit nakupovat stále stejné potraviny. Z nich je však naučit uvařit například dvacet jídel. Největšími bariérami jsou totiž omezení jejich abstraktního myšlení a představy času,“ uvedla ředitelka. Jak dále doplnila, kolikrát se také jedná o učení různých, pro nás komických, životních situací, které však uživatelé vyřešit neumí. Důležitou součástí je také celoživotní učení. Uživatelé se učí čtení, psaní, počty, ale také i kde vyhledávat informace. Kdykoliv si také mohou uživatelé přijít pro radu. Například ohledně pracovní smlouvy.

Do budoucna se uživatelé mohou těšit na výlet do organizací podobného druhu v Rakousku, či již zmíněném Švédsku, ale také na zahrádku, kde se sami rozhodli pěstovat dýně a kde si budou moci také udělat oheň a opéci si párek. Dále se také v přístavbě vily počítá se zavedením chráněné dílny, ve které si obyvatelé města budou moci zakoupit výrobky vytvořené přímo uživateli. Od ledna 2012 se připravuje bistro na Krajském úřadě. V něm budou moci najít pracovní uplatnění někteří z uživatelů.

V současné době má organizace 28 uživatelů. Někteří z nich jsou v péči trenérů již od samotných začátků organizace. Tedy od roku 2004. S některými z nich bude muset organizace v blízké budoucnosti již řešit příhodnou formu bydlení jelikož se u nich očekává, že již budou schopni žít sami.

Organizace si jako svůj cíl vytkla naučit do deseti let své uživatele samostatnému životu. To se jí také za pomoci jedenácti pracovníků, z toho šesti přímých, daří naplňovat. Jako obyvatelé Hradce Králové buďme pyšní, že pramen živé vody pro občany s mentální retardací tryská právě u nás.