Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Obrana počítačových her (proti předsudkům a nactiutrhání)

Na počítačové hry se kouká stále tak nějak mezi prsty. Sedět u filmu nebo u knížky pořád přijde někomu automaticky hodnotnější, než si něco zahrát. Obvykle si to myslí zejména ženy. Dnes se tedy pokusím nejen jim vysvětlit, že nemalá část her má podstatně vyšší kulturní kredit než drtivá většina českých filmů nebo nějaké splašky od Viewega.

Je to zvláštní. Když se neodtrhnete od knížky, jste pro okolí mile praštěný knihomol. Ale kulturní člověk. Když jste filmový maniak, tak jste na žebříčku kulturnosti ještě výš. Můžete u toho trávit kolik chcete času, vlastně čím víc, tím líp. Ale běda, když se ve volných chvílích přilepíte k libovolnému hernímu zařízení. To jste pak nedospělý, protože si hrajete, a frustrát, protože se uchylujete do virtuálního světa – a vůbec těch předsudků je až až.

Vášnivého čtenáře by zkrátka lidé tak nějak automaticky oblékli do černého roláku, tvídového saka a posadili ho ke krbu s dýmkou v zubech, zatímco náruživý hráč v lidové představě obvykle vyfasuje tričko s Batmanem, pokud možno seprané a pokecané od kečupu, bledou uhrovitou tvář a temné, nasládle páchnoucí doupě, kde se – obklopen zbytky fast foodu a mražené pizzy – oddává za zataženými roletami daleko od světa živých své infantilní zábavě.

Tahle častá představa nepočítá s jednou věcí, která je přitom klíčová. Že ve všech žánrech máte bahnité dno na jedné a sněhobílé vrcholky hor na straně druhé. Že stejně jako není nic automaticky kulturního na četbě či filmu, pokud se jedná o četbu blbou a film podřadný, není na druhou stranu nic nekulturního na hraní nějakého vydařeného kousku.

Ono také ty hry už jsou kapku něco jiného, než jak si je obvykle jejich nedotčení kritici představují. Svět velké kuličky, která požírá malé kuličky (ano, legendární Pac Man), případně pobíhání kdesi s brokovnicí a střílení monster (ano, Doom) už je světěm zavátým nostalgií, technickým pokrokem, košatým dějem a ještě košatějšími rozpočty (ačkoli sundat brokovnicí nějaké to monstrum, to se vlastně při různých příležitostech nosí stále).

Hry mají dnes rozpočty srovnatelné s velkofilmy(například víc než čtvrt miliardy dolarů za vývoj posledního GTA, to už není žádná láce) a tržby zrovna tak (což ovšem nevylučuje, že se občas i někde stranou za málo peněz odehraje hodně muziky). Postavy v nich jsou někdy rozpracovanější, zajímavější a psychologicky věrohodnější než ve spoustě filmů a dabují je uznávaní herci. A jejich příběh, do nějž vstupujete a který spolutvoříte, si mnohdy nezadá s dobrým filmovým či literárním dobrodružstvím. (Někdy se ty žánry zajímavě prolínají, což jistě dobře znají třeba fanoušci Andrzeje Sapkowského – z jeho velkolepé ságy o zaklínači Geraltovi vyrůstá jeden průměrný seriál, jeden velmi špatný film, za to ovšem dvě vynikající hry.) Ve hrách nechybí napětí, výborný humor, a někdy si dokonce po dohrání tak jako stoupnete k oknu a řeknete si: I k zamyšlení to bylo! (A teď mi jmenujte jeden český film za posledních dvacet let, který by splňoval aspoň polovinu z toho.)

Svou roli hraje také to, že kdysi se hry dělaly hlavně pro děti, dneska mají ty nejnákladnější a nejvymakanější kousky za úkol pobavit hlavně dospělé (kteří už vyrostli právě na těch starých hrách pro děti).

Aby nevznikla mýlka – mám-li čas sám pro sebe, většinou něco čtu nebo čučím na nějaké picture show. Ale přesto (či právě proto), že nemám hráčství tak docela v krvi, umím občas žasnout nad tím, na jaké příčky až dokáže dnes dosáhnout herní průmysl. Tudíž škatule od některých her mají stejně čestné místo v knihovně (a na skříni, a po šuplíkách…) jako DVD nebo knížky. Takže mě může šlak trefit, když nad hraním her kroutí hlavou nějaká cácorka s Padesáti odstíny nudi pod polštářem nebo nad nimi ohrnuje nos někdo, kdo je schopen dobrovolně navštěvovat festivaly francouzského filmu.

Doufám tedy pevně, že hry začnou být pojímány se stejnou vážností a důstojnou pozorností, jaké se

těší ostatní odvětví lidského kulturního zápasu o dnešky zábavnější.

No, a asi by bylo fér, kdybych alespoň na pár příkladech přiznal barvu, cože třeba mě konkrétně tak strašně nadchlo.

Deus Ex – Human Revolution. Cyberpunkové akční drama z dob nedaleko budoucích, kdy (už zase) bude lidstvo řešit rostoucí vliv technologií na naše životy. Adam Jensen, osamělý vlk s chladně nakřápnutým hlasem (a světonázorem), v kvalitním černém kabátě brázdí ulice světových velkoměst, kanály, větrací šachty, bordely a kanceláře soukromých oček i velkopodnikatelů, aby zjistil, jakéže je to největší tajemství jeho doby a kdože za tím vším vlastně stojí.

Pro příznivce tradičních klišé o násilí v počítačových hrách připomínám, že tady, tady – je ho samozřejmě taky plno. Hra ale nabízí možnosti stylu hraní „stealth“, kdy se spíš plížíte, skrýváte, poskakujete za nábytkem a po něm ve snaze zůstat nezjištěni. A když už teda není zbytí, nějakého toho nepřítele zezadu klepnete, přidusíte, odtáhnete a zbytek hry jej necháte v klidu dospat někde v kumbále na smetáky. Obecně dnes spousta her uděluje zvláštní ocenění těm, kteří je dokáží projít bez toho, aniž by někoho oddělali – a hráči jsou pak schopni na tomto poli míru vykonat nemožné. Je to totiž zábavnější. Víc než čeho jiného se to týká další parády, pro změnu steampunkového titulu Dishonored.

Tomb Raider (2013). Série s vnadnou archeoložkou nebyla nikdy můj šálek čaje, nicméně poslední kousek mě (byť s drobnými výhradami) přikoval ke kompu. Lara Croft už není ta drsná výstavní samice jako v předchozích dílech, nýbrž něžné děvčátko s culíkem, s nímž se život po ztroskotání na téměř zapomenutém ostrově nedaleko Japonska nejen že nemazlí, ale občas si dokonce i přisadí nějakým tím vysloveným průserem. To, co oproti jejím štědřeji oňadřeným předchůdkyním tentokrát tvůrci Laře ubrali na velikosti podprdy (ačkoli se na ni stále kouká rádo), přidali zase na strhujícím a dobře promyšleném příběhu. A tak tahle křehká, dojemně zranitelná (a do jisté míry bohužel i tak trochu sluníčkářská) teen age Lara v sobě po úvodních utrpeních v džungli plné pastí, Rusáků, náboženských fanatiků, tajemných artefaktů a dávno mrtvých, ale kupodivu docela čilých samurajů, musí nejdřív probudit šelmu, která se pak vrhne do záchrany zbytků posádky, odhalí temné tajemství ostrova a s krvelačnými nepřáteli naloží jako zkušený řezník.

Dragon Age. Číslo neudávám, mám rád oba kusy. Hlavně v případě prvního (a, pravda, lepšího) dílu už poměrně starší fantasy záležitost, nicméně jistě nesmrtelná, protože z dílny jménem BioWare. Tahle značka už dlouhou dobu znamená dokonalý koktejl toho nejlepšího z herního světa na poli RPG žánru – bohatý a pohlcující příběh, neodolatelně propracované postavy a vztahy mezi nimi, spoustu humoru a hlavně – svědomí drásající volby, které vaše postava musí na své trnité cestě dělat a jimiž ovlivňuje další dění. Ať už je to osud celých říší a vysoká politika v dílu prvním nebo houstnoucí atmosféra a rostoucí napětí mezi dvěma frakcemi v jednom městě v díle druhém, pokaždé si to užijete naplno. A někdy víckrát – právě proto, že vás hra nutí do všelijakých nejednoduchých rozhodnutí a Sofiiných voleb, láká vás si to celé zahrát ještě jednou, abyste si vyzkoušeli, co udělají rozhodnutí opačná. A udělají vám z toho (hlavně v případě prvního dílu) zase úplně jinou, skoronovou hru. Za rok nás čeká třetí díl, tak už si stříhám metr. A pokud někdo fantasy nemusí, čímani z BioWare mají v rukávu srovnatelnou sci-fi trilogii Mass Effect.

Tolik tedy moje osobní vyznání. A kdyby někoho bavilo ještě spřízněné a fousaté téma počítačových her, násilí v nich a jejich vlivu na děti, nabízím související článek, velmi neotřele umístěný do rubriky "související články" níže.

Autor: Robert J. Hřebíček | středa 25.9.2013 20:00 | karma článku: 19,72 | přečteno: 941x
  • Další články autora

Robert J. Hřebíček

Vyprávěné filmy

"Vyprávěný film" je zapomenutý žánr. Přitom pokud jste vyrůstali v osmdesátkách, jistě ho znáte. Dnes tedy o tom folkloristikou neprávem opomíjeném pokladu lidové slovesnosti ze sklonku rudé éry.

8.3.2012 v 10:30 | Karma: 16,58 | Přečteno: 1425x | Diskuse| Ostatní

Robert J. Hřebíček

Šampóni a filosofové (o mládeži). Úvaha zapšklá s dobrým koncem.

Pravda, jsem ještě dalek věku, kdy bych porovnával ceny gothaje a řval na děti z okna, aby neběhaly po trávníku, ale zděsit se nad těmi dnešními teenage-šampóny už snad můžu. To za nás nebejvalo! Kam to povede?

15.2.2012 v 15:45 | Karma: 26,09 | Přečteno: 2099x | Diskuse| Ostatní

Robert J. Hřebíček

"Chov lidí v zajetí" - ponižující mýtus o ušlechtilém divochu

Občas se dočteme o divoších, kteří žijí ve zvláštním režimu: Nikdo k nim nesmí. Mohl by civilizací nakazit jejich panensky ryzí přírodní životy. Tahle praxe, degradující lidskou bytost na úroveň rybky v akváriu, má svoje ideové kořeny v poměrně staré báchorce o ušlechtilém divochovi a jeho životě v harmonii s přírodou. Dnes tedy úvaha o tom, jestli mají podobné pohledy reálný základ a jestli je správné, aby se na jejich základě s divochy zacházelo jako s idioty.

1.2.2012 v 12:00 | Karma: 24,06 | Přečteno: 2192x | Diskuse| Ostatní

Robert J. Hřebíček

Druhá a drsnější cesta do hlubin bolševikovy duše.

Únor 1948 - mrazivý humor pro mrazivou dobu. Ani od druhé knížky Jaroslava Žáka, mapující bolševický převrat na východočeském maloměstě, se neodtrhnete. I u ní se zasmějete, ale bude to víc bolet.

18.1.2012 v 14:45 | Karma: 23,67 | Přečteno: 1467x | Diskuse| Kultura

Robert J. Hřebíček

O výstřelu z pistole před 100 lety (krvavé výročí české vědy)

Profesor Josef L. Píč nalezen zastřelen ve svém bytě! To bylo téma dne přesně před sto lety. Kulka, která prošla zakladateli české archeologie spánkem, měla být poslední tečkou "boje o Rukopisy". I takové byly cesty české vědy.

19.12.2011 v 17:00 | Karma: 21,64 | Přečteno: 2108x | Diskuse| Ostatní
  • Nejčtenější

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  14:38

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů

29. dubna 2024  6:21,  aktualizováno  13:19

Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...

Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město

24. dubna 2024  11:40,  aktualizováno  15:50

Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...

Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let

1. května 2024  12:58

Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...

NATO by Rusy porazilo, Putin má jedinou naději, řekl polský ministr zahraničí

26. dubna 2024  12:04

Rusko by se mělo bát Severoatlantické aliance, protože ho v případě střetu s ní čeká „nevyhnutelná...

Dvacet let dotací z EU. Přinesly zločiny, ale i vlaky, techniku a splavné řeky

2. května 2024

Premium Lázně, které nevznikly a je z nich night club nebo zdvihací most, který se nikdy nezdvihl. Česko...

Rus má imperialistické myšlenky. Ukrajinou nekončí, říká velitel v Donbasu

2. května 2024

Premium Doněcká oblast (od zpravodajů iDNES.cz) Vymlácená okna, ale i celé domy srovnané se zemí. Tak vypadá Doněck a celý průmyslový Donbas....

Zelenskyj odvolal šéfa kybernetické špionáže kvůli skandálu s bytem manželky

1. května 2024  22:26

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj odvolal šéfa kybernetického oddělení tajné služby SBU...

V Břeclavi na chlapce spadla branka, na následky zranění zemřel

1. května 2024

V Břeclavi ve středu v podvečer po úrazu na hřišti zemřel dvanáctiletý chlapec. Policie okolnosti...

  • Počet článků 137
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 4078x
Vizionář, kontrarevolucionář, kulinář, bohoslovec, hvězdopravec a byrokrat.