O výstřelu z pistole před 100 lety (krvavé výročí české vědy)

Profesor Josef L. Píč nalezen zastřelen ve svém bytě! To bylo téma dne přesně před sto lety. Kulka, která prošla zakladateli české archeologie spánkem, měla být poslední tečkou "boje o Rukopisy". I takové byly cesty české vědy.

"Život můj je, jako když se tančí kvapík a člověk musí provést včechny panny."

Dnes tedy půjde malou připomínku památky pana profesora, hlavně ovšem o povídání o té smutné události před sto lety, o níž se v učebnicích většinou nedočtete.

Jak "provést všechny panny"

Josef Píč (na jméno z našeho pohledu neměl moc štěstí, ale ve staré češtině znamenalo jednoduše totéž co piják; může jít i o počeštěné Pietsch*) se narodil do zdravého ovzduší větrného mlýna kousek u Mšena rázovitému tatínkovi Čeňkovi, o němž paměť zachovala zmínky o jeho rozšafné povaze a úctě mezi lidmi. I Josef Ladislav Píč měl ostatně zdravou a veselou náturu, ačkoli podle obrázků to moc nevypadá - nicméně shodují se na tom všichni, kdo jej znali, a sám svůj život okomentoval slovy, která si můžete přečíst pod jeho podobiznou.

"Prostudoval se" přes německé gymázium (budoucí přední znalec historických pramenů dělal třikrát reparát z klasických jazyků, což se vykládá tím, že měl spoustu dalších zájmů) až na pražskou universitu, kde se stal pozorným posluchačem a žákem dalšího velikána naší historické vědy: Wácslawa Wladiwoje Tomka (ten na těch dvojitých w tak bazíroval, že mu je nemůžeme upřít ani dnes), který tehdy tvořil určitou názorovu protiváhu vůči Palackému, což se týkalo jak jejich politické současnosti, tak pohledu na "smysl českých dějin".

Po několikaletém působení na mladoboleslavském gymnáziu zakotvil Píč na pražské universitě, tenkrát "Karlo-Ferdinandově". Byl odborníkem na dějiny slovanských i dalších národů podunajské monarchie, přispěl významně k poznání minulosti třeba takových Rumunů či jihoslovanských národů, čímž přitápěl i on pod kotlem jejich národních obrození. Probádával se hloub a hloub do minulosti - a pak přišel v jeho životě zvrat.

Do terénu!

Ačkoli do té doby se archeologií vůbec nezabýval, teď obrátil pozornost ke hmotným památkám a metodám jejich výzkumu, stal se archeologem a - nyní už pod praporem Národního muzea a jeho archeologického sboru - přesunul svou činnost do terénu. Dal dohromady mnohačetnou "družinu" spolupracovníků a pomocníků a v jejím čele potom stál u řady fantastických objevů, které vrhly netušené světlo zejména na historii či prehistorii našich zemí. Jeho dílo potom dodnes může sloužit za vzor vědecké práce - bohatou a precizní dokumentací, systematičností a vyčerpávající sdělností.

Měl samozřejmě i protivníky, za zmínku stojí zejména významný badatel prof. Lubor Niederle; ten potom reprezentoval "univerzitní školu", zatímco pod vedením Píčovým se konstituovala "muzejní škola". Další podrobnosti o životě a díle JLP najdete například tady, kde je přetištěn dobový článek a také zde najdete příspěvek z pera archeologa Karla Sklenáře (odsud jsem si půjčil fotografii vlevo). My se teď přesuneme až na konec Píčova života, o němž se píše pohříchu málo.

Profesor Píč chce mít jasno

 V Národním muzeu měl Píč oporu a velmi pevné zázemí, což mu umožnilo podniknout poslední a dodnes sporný krok jeho kariéry - krok, kterým nastoupil rychlou cestu k vlastnímu konci.

Píč už od konce století tvořil a postupně vydával gigantické dílo, nazvané - tehdy byly podobné názvy módní - "Starožitnosti země České". Pod tím si (stejně jako pod podobnými názvy, jako byly třeba Šafaříkovy "Slovanské starožitnosti") nelze představovat povídání o starých almarách, šlo o komplexní syntézu pramenů (s důrazem na archeologické) k nejstarším dějinám. Koncem prvního desetiletí 20. století se práce přiblížila k nejstarším dějinám slovanského a českého osídlení. Píč si tady hodlal vzít k ruce i pramen, který považoval za důležitý - Rukopis královédvorský.

Když o údajná falza - Rukopisy královédvorský a zelenohorský (RKZ) - vypukl velký spor roku 1886, Píč nepovažoval důvody předkládané hlavně jazykovědcem Gebauerem za dostatečně průkazné a postavil se spíš na stranu těch, kteří hájili autenticitu těchto památek. Nepatřil zde k "tahounům", ale uveřejnil několik hodnotných statí a stranou přispíval svými postřehy a vědomostmi Juliu Grégrovi při psaní jeho polemických článků. Spor tehdy dopadl víceméně nerozhodně - chemická zkoumání hovořila pro starobylost obou rukopisů, zatímco strana vedená redaktorem T. G. Masarykem a filologem Janem Gebauerem snesla množství materiálů, které měly usvědčit obě památky jako padělky Václava Hanky.

Občas se vytváří mylný obraz, že "na jedné straně stála chemie a na druhé humanitní obory". Není to pravda, i většina jazykovědců a historiků trvala na středověkém původu RKZ, z významných historiků se o nich jako o falsech vyslovil v podstatě jen Jaroslav Goll. Když pak spor utichl, mimo jiné i z politických důvodů smíření Mladočechů s Realisty, v podstatě nikdo nevěděl, jak to dopadlo. Odpůrci starobylosti ovšem vychovávali mladou generaci ve svém názoru - a mladá generace to ráda přijala, protože to mělo punc modernosti a rušilo to poněkud už se zajídající hajslovanství a vlastenčení, které si Rukopisy často bralo do štítu. Svůj lví podíl měla také mediální masírka, kterou zdatně prováděli žurnalisté z okruhu tzv. Realistů.

A tak Píč okolo roku 1910 patřil mezi poslední, kteří ještě Rukopis královédvorský brali jako autentické dílo českého středověku. Zejména jeden z jeho zpěvů "O velikém pobití", líčící (pravděpodobně, obsah je v tomhle dost nejasný) boje Franků s českými kmeny v první polovině 9. století, podle Píče představoval cenný zbytek z ještě pohanských dob - ačkoli zbytek mnohokrát přetavený ústní tradicí až do podoby, kterou měl obsahovat jeho zápis z konce 14. století, kam býval Rukopis královédvorský kladen. Jemu samému se podařilo určit několik lokalit, o nichž Rukopis mluví a které byly do té doby neznámé, hodlal tedy s památkou pracovat jako s autentickým pramenem. Tomu se však příčilo už tehdy převládající mínění o podvrhu a nebylo možno jen tak bez ničeho v tak zásadním díle, na jakém Píč pracoval, s RK pracovat jako se středověkým. Píč potřeboval mít jasno.

Veterán se vydává na poslední cestu

Vzhledem k zázemí, které měl v Národním muzeu (to uvedené památky dodnes uchovává stejně jako tehdy) se mu podařilo získat jeden pergamenový dvojlist Rukopisu královédvorského pro tajnou cestu Evropou. Hodlal navštívit významné zahraniční badatele, zejména paleografy, a vyžádat si jejich mínění. Vydal se proto na cestu s kufříkem, který střežil jako oko v hlavě a v němž kromě dvojlistu RK a kompletní fotografické dokumentace vezl ještě další dva rukopisy - bezpečně pravé, ale stylem se nejvíce podobající RK, jako srovnávací materiál.

První setkání s pařížskými odborníky dopadlo výtečně; slavný Courdec byl Píčem seznámen i s dosavadními chemickými výzkumy prof. Bělohoubka a provedl ještě vlastní zkoušku, která byla obvyklá ve Francii, ale Bělohoubek ji do své soustavy zkoušek nezahrnul. Výsledek byl prakticky doslovně totožný - i Courdec prohlásil, že rukopis reaguje jako všechny bezpečně středověké památky. Jednání s Francouzi ovšem potom dostalo pro Píče i trochu hořkou příchuť - prof. Ormond prohlásil iniciály RK za podezřelé a rozhodně ne středověké, pod jeho vlivem i ostatní francouzští učenci přeformulovali své původně čistě pozitivní posudky tak, aby je nebylo možno chytit za slovo (zkrátka Francouzi...) - přesto však všechny posudky vyznívají sice opatrně, ale kladně (a kdyby Ormond věděl, co prokázal v dnešní době badatel Lubomír Sršeň z Národního muzea, že iniciály skutečně prošly hned několika novodobými úpravami, mohlo to dopadnout jinak).

Profesor Píč potom vyrazil se svým malým pokladem do Milána, kde paleograf Ettore Verga posoudil rukopis příznivě a konstatoval možnost italského vlivu, kladný posudek vyslovil i Monsgr. Achille Ratti (potomní papež Pius XI.). A rukopis i se svým obhájcem putoval zpět do Prahy.

Drama vrcholí

Praha ovšem přivítala profesora ledovou sprškou. Během jeho nepřítomnosti zemřel jednatel Muzejního výboru, který dvojlist RK Píčovi vydal, a výbor nařkl Píče, že památku neoprávněně unesl. Odmítl také vydat tiskem zprávu a posudky zahraničních odborníků. Píč, který na Muzeum spoléhal a sám pro něj tolik udělal, tohle chápal jako těžkou zradu.

Píč přesto vydal sám článek s názvem "Rukopis Královédvorský před mezinárodním soudem palaeografů skvěle obstál".

A začala mediální štvanice. Zástup těch, kteří si do starého obhájce RK s chutí kopli, korunuje článek jakéhosi septimána. Údajný student septimy podepsaný iniciálami JK "poučil" pana profesora o základech, proč jsou Rukopisy najisto padělány, v podstatě zopakoval, co se psávalo v Masarykově Athenaeu 25 let před tím a označil celé snažení Píčovo za "humorné". Septimánův článek otiskl časopis Čas, který vedl Jan Herben, dlouholetý Masarykův spolupracovník a neúnavný ctitel; otiskl jej s tím, že "Tento příspěvek je prací mladistvého čtenáře našeho listu, studujícího. Stať dra Píče sice vážné odpovědi nezasluhuje, přes to však uveřejňujeme zaslaný nám příspěvek jako zajímavou ukázku studentské práce."

Je příznačné, že jestli je něco padělek, pak septimán a celý jeho článek - jak se později ukázalo, psal jej germanista Arnošt Kraus, starý protirukopisný harcovník a žák Jana Gebauera, a vydával jej za dílo svého patnáctiletého syna Jiřího.

Jeden z otců české historické vědy a archeologie byl tedy vláčen novinami. Jediný, kdo se ozval věcně, byl historik Jaroslav Goll, který se (právem) ohradil proti Píčovu nepochopení jeho argumentace proti RK; to bylo v pořádku, protože Píč tuto chybu skutečně udělal. Jinak byl ovšem v tisku prohlášen veřejně za "blbce" spolu se všemi, kdo "se ještě odvažují" pochybovat o tom, že RKZ jsou padělky; jeho Muzeum, pro které tolik udělal, jej v jeho očích podrazilo, celoživotní dílo bylo pošlapáno. Ve staromládeneckém bytě v pražské Sokolské ulici proto v úterý 19. prosince 1911 brzy odpoledne zazněl výstřel, kterým Josef Ladislav Píč ukončil svůj život.

Od Dr. Jana Herbena, zmíněného redaktora Času, se dočkal ještě nekrologu, kde mj. zaznělo:

"Člověku se zadrhuje v hrdle, když pomyslí, v jakém kulturním ovzduší máme žíti. Lidé, kteří neumějí časovat jediné staročeské sloveso; lidé, kteří svými vědomostmi vůbec nestačili by se uživit ani jako diurnisté, rozhodují zas jednou o české vědě ... Starovlastenecká neschopná garda má potomky v analfabetech. Co jsme psali o Rukopisech a Píčovi, byli bychom napsali stejně, kdybychom byli už viděli ten revolver namířený do spánků."

Tento Herbenův příspěvek české kultuře se jmenoval "Pokoj lidem dobré vůle."

Dohra

Deníky prof. Píče spolu s posudky zahraničních badatelů vydali tiskem jeho přátelé Čeněk Zíbrt a Jan Kryštůfek. Publikace byla záhadně rozebrána, spekulovalo se o tom, že kdosi náklad z velké části skoupil.

Na Silvestra 1911 vychází ještě manifest, jehož vznik vyprovokovaly Píčovy snahy a události kolem jeho skonu: 52 osobností české vědy stvrzuje svým podpisem, že rukopisná otázka je dávno vyřešena a že jde o nepochybné padělky (proč, to už se neříká, protože to už je přeci vyřešeno). Řada podepsaných přitom s Rukopisy nikdy neměla nic do činění a nenapsala o nich ani řádku.

Historik Jaroslav Goll manifest odmítá podepsat s tím, že takhle se věda nedělá: "Kde jest autorita tak neomylná, která by prohlásiti směla, že spor možný není, která, i kdyby moc měla mlčení uložiti, obávati se nemusela, že se dříve nebo později ozve: A přece se točí! Konec sporu se dekretovati nedá."

V učebnicích se o smrti profesora Píče pochopitelně nedočtete - odporuje to obvyklému dogmatu, že odpůrci Rukopisů byli odvážní a vědečtí, zatímco obránci na ně sprosťačili a jen planě vlastenčili. Jeho památka však mezi archeology stále žije, dokonce o něm existuje divadelní hra, kterou jsem bohužel neměl tu čest spatřit, svůj part sehrál i v chytrém a povedeném komiksu Šifra mistra Hanky.

Pohřben byl na Slavíně, ale i to provázela řada útrap - byl přeci sebevrah! Nakonec však poprávu spočinul na místě, které je pro něj dostatečně důstojné. Dnes tam na něj přišli zavzpomínat zástupci několika společností a spolků, které mají co do činění s udržováním historického povědomí našeho národa. A protože jsem na marodce a vypravit se tam nemůžu, vzniklo alespoň těchto pár odstavců.

__________

*) Za upozornění na výklad jména pana profesora z německého Pietsch díky Faustinovi v diskusi