Druhá a drsnější cesta do hlubin bolševikovy duše.

Únor 1948 - mrazivý humor pro mrazivou dobu. Ani od druhé knížky Jaroslava Žáka, mapující bolševický převrat na východočeském maloměstě, se neodtrhnete. I u ní se zasmějete, ale bude to víc bolet.

"Pepův Týnec", únor 1948. I na malém městečku nedaleko "Kněžehradu" čili Hradce Králové se dějí velké věci. A spisovatel Jaroslav Žák, známý u nás hlavně díky zfilmovaným studentským prvorepublikovým taškařicím, vám při exkurzi do tohoto mikrosvěta nedá vydechnout.

Už před časem jsem tu psal o první Žákově "cestě do hlubin bolševikovy duše", knížce Konec starých časů. Byla to sranda a občas při ní mrazilo. Vyprávění o velké převratové únorové noci, kdy bylo skoro celé městečko od studentů přes kantory a zpátečníky až po revolucionáře ožralé na plech, střídá v druhé Žákově knížce krutá kocovina, která nedolehne jen na hlavního hrdinu a autorovo "alter ego", věčně nameteného gymnaziálního profesora přezdívaného Dlouhý Ferda, ale na celé město, okres, národ. A vy po přečtení opět víte, že i přes marasmus dnešní doby, přes to, že lidi umí být stále hajzlové a že se jim často dobře daří na úrok jiných, přes dnešní úpadek politiky a veřejného života, bolševici byli a jsou největší organizované svině široko daleko.

Máme u nás takovou blbou módu, kterou představují takové ty "člověčinky" v retro filmech. Typicky na to trpí režisér Hřebejk, který potřebuje mít ve filmu z války veselého a vlastně hodného kolaboranta a ve filmech z rudé éry zase tu a tam hodné komunisty. Ale chytá to i další tvůrce – třeba Tři sezóny v pekle disponují nejkřiklavějším případem, estébákem, který se sice estébačiny nestraní, ale je to rovnej chlap a pomůže i svému úhlavnímu nepříteli. Čestnou výjimku pro mě představuje Občanský průkaz, sice taky slaďák, ale svině je tam prostě svině. Nic extra proti, u Pelíšků nebo Musíme si pomáhat se taky bavím už dlouhé roky, ale tenhle moment prostě dobře není.

Koho už srabácký "laskavý humor" (tohle spojení už mi způsobuje husí kůži) přestává bavit, ať sáhne po Žákově drsné ironii. Žák je mistr slova, jeho slovní hrátky a nadhled při popisu největších hrůz vás nepřestanou bavit a sám jsem v tramvaji s knížkou v ruce často předstíral záchvat kašle, když jsem se snažil nesmát nahlas; stejně jako v prvním díle předvede skvělou poláčkovskou drobnomalbu celého panoptika charakterů, ale už to zkrátka taková sranda není. Postavy nabývají ostřejších rysů, procházejí mnohdy složitým vývojem a hlavně – jde jim o život.

"Přerozdělování" zabaveného majetku a vzájemné boje mezi příslušníky "nové elity", křupanů, kteří konečně získali moc nad ostatními; absurdity, které nová doba přináší, vylučování studentů, politický proces se psem; ale také ozbrojený odboj a několik odrovnaných komunistů; kolaborace a překabátění. Avšak i hrdinství, přicházení k rozumu a hořké ideové střízlivění, síla víry, přátelství – a samozřejmě taky láska, ať už ta zkažená opojením z nové moci a majetku, ta zrazená ze sobeckých důvodů a nebo i ta bez poskvrn, kterou ovšem únor 48 násilně přerve.

Žák, který nebyl uznán způsobilým kulturně působit a byl rád, že skončil někde v administrativě, psal svoje romány do šuplíku; kdyby mu je našli, není pochyb o tom, že jen za pár prvních odstavců by ho zhoupli na nejbližší lampě. Bylo by určitě fajn, kdyby se i tyhle jeho trezorové kusy dočkaly zfilmování – neříkejme to moc nahlas, aby se toho neujal někdo z těch dnešních případů. Tohle totiž čeká na opravdového tvůrce, který by z plejády postaviček a pletiva jejich malých osudů neudělal upatlanou "člověčinku", ale dokázal vyhmátnout, co je na Žákových románech přes tu veselou a satirickou formu nejdůležitější – pronikavá a dost nemilosrdná cesta do hlubin nikoli jen bolševikovy, ale prostě lidské duše.