Vyprávěné filmy

"Vyprávěný film" je zapomenutý žánr. Přitom pokud jste vyrůstali v osmdesátkách, jistě ho znáte. Dnes tedy o tom folkloristikou neprávem opomíjeném pokladu lidové slovesnosti ze sklonku rudé éry.

Osmdesátá léta sebou nesla všelijaké kuriozity. U většiny je dobře, že už je zahalil milosrdný háv času, u jiných je špatně, že je nic nezahalilo a pořád se tu vesele předvádějí (to se týká zejména obludné populární hudby), a u některých - velmi vzácných - je fakt škoda, že už po nich ani pes neštěkne. Tak třeba po žánru "vyprávěného filmu".
Nedávno jsme s veselou společností objevili stroj času - jmenoval se Dům kultury Neratovice a my tam šli na Visáče. Vstoupit znamenalo ocitnout se minimálně čtvrt století zpátky, tak mocně na nás zapůsobil skvěle zachovaný architektonický klenot vrcholného husákismu. Než se dal do práce jako vždy bezchybný Visací zámek, bylo potřeba přežít jakousi úmornou předkutálku, takže jsme se v ústraní u piva zasnili a ponořili do těch dávných časů, kdy místní parket nebrázdili zastydlí pankáči, ale pánové středního věku s přehazovačkou v těsně nepadnoucích oblecích, přítomné dámy ohrožovaly stabilitu bizarních lustrů proklatě vysoko vyhnanou trvalou a k tomu všemu hrálo "Na rozlúčku bosk ti dám..." nebo nějakej podobnej vejpal.
A my tehdy byli malí smradi a vyprávěli jsme si filmy.
Vznik a existenci tohoto kuriózního žánru má na svědomí video, respektive jeho nedostatek. Video měl prostě málokdo. Shánělo se těžko a stálo pekelný prachy, takže video mívali nejčastěji řezníci, taxikáři a podobné bokem výdělečné profese. Náš řezník ho měl taky a kromě toho, že jsme občas pod rukou díky němu měli pořádnou flákotu, taky nám ten fantastický přístroj půjčoval.
Dodnes jasně vidím, jak jsem se v neděli večer vrátil od babičky a zajásal, když jsem opět spatřil půjčené video. "Nojo," - zchladila moje nadšení máti - "ale zejtra večer už ho zas musíme vrátit." To byla pro mě rána. Laskal jsem očima otlučené videokazety, které byly součástí zápůjčky, zářily na nich skvostné tituly: Komando, Predátor, Terminátor, Mstitel s píšťalkou, Americký ninja 3, Sliz, Modrá laguna (o níž jsem se domníval, že půjde o nějaký válečný špektákl z doby bojů v Pacifiku - jak hořké potom bylo moje zklamání, když se z toho vyvinula unylá incestní robinsoniáda), spousta hororů a akčňáků, kde na konci bylo víc mrtvých než na začátku živých. No prostě ráj! Představa, že z toho stihnu tak leda jeden dva filmy mě zlomila. Naštěstí jsem měl chápavé rodiče, takže mi (po dlouhém škemrání a sérii slibů, co všechno pro domácnost vykonám) matička rovnou do žákovský předepsala "Bolest v krku - teplota" a já se mohl celý pondělí oddávat videoorgiím.
Jenomže ne vždy měl jedinec tolik štěstí. Většinou neměl. A tu pak nastoupili kamarádi, aby se s vámi podělili zase o svoji radost - a celý film vám převyprávěli. A bylo to kolikrát lepší, než ty filmy. Na táboře po večerce, po škole v družině, o hodinách slabě motivovaných nebo naopak silně nedoslýchavých pedagogů - tam všude se vyprávěly filmy.
Byl to prostě samostatný žánr lidové slovesnosti. Orální epiky. Vypravěč kolikrát daný film sám neviděl, taky mu byl prostředkován takhle ústně, ale to nebránilo ničemu. Vyprávělo se dost dlouho, mohlo to jít třeba do hodiny, nic se nepřeskakovalo, svoje hrály i detaily typu "a von se plížil tou chodbou, prošel vokolo prvních dveří, nic, tak se chvilku zastavil, prošel vokolo druhejch, a teď tam vidíš za ním na stěně takovej strašněj stín, jak se zvětšuje, ale von si toho nevšiml..." (tohle příkladně byla ukázka z filmu "Démoni").
Posluchač ani nedutal (což je v rámci rozhovoru dvou dětí docela výkon), jenom občas kladl doplňující otázky. A fungovalo to. Při takových Poltergeistech nebo při Noci oživlých mrtvol, což byly kusy z pomyslného top ten, jsem se fakt bál, a jak. A to i když to vyprávěla holka. Zmíněné Démony mi například vyprávěla spolužačka Berná ve čtvrtý třídě o hodině výtvarky - tak mocný dojem to na mě udělalo, že to vidim jako dnes.
Co mě na tom zaráží nejvíc, že tahle obskurní tradice uchovávala obsah filmů docela přesně, což jsem si ověřil několikrát, třeba když jsem zmíněné Poltergeisty nebo Démony potom náhodou i viděl na videu. Filmy se často tradovaly pod jinými jmény, takže člověk ani netušil, že to zná, ale po pár scénách mu to došlo. Nejspíš v tom hraje roli taková ta dětská důslednost hraničící s autismem, kdy se dítě nehodlá smířit s žádnou inovací, ale pohádka se musí vyprávět vždycky přesně stejně. Možná tahle vlastnost ještě žije i v řekněme devítiletých dítkách.
Žánru už samozřejmě dávno odzvonilo. Video nakoupila skoro každá rodina nedlouho po Listopadu, takže nebyl problém si kazety půjčovat, nehledě na bujně se rozvíjející síť půjčoven. Docela by mě zajímalo, jestli bych to sám ještě zvládl - zkouším si vybavit film, který jsem nedávno viděl a který bych dokázal reprodukovat se stejnou důsledností a výpravností hodnou starodávného barda. A nic. V té záplavě filmů, co v ní občas tonu, mi nic nezůstává v paměti tak komplexně. Možná tak něco, co jsem viděl stokrát, že bych dal dohromady - Vrchní prchni nebo tak něco. Ale jinak už je prostě "vyprávěný film" minulost.
Ale byl bych pro, kdyby tenhle fenomén zahrnuli folkloristi do svých vědeckých prací a přidělili mu patřičné heslo v naučných slovnících. Něco tak podivuhodného by nemělo zapadnout...