„Obecně dnes spousta her uděluje zvláštní ocenění těm, kteří je dokáží projít bez toho, aniž by někoho oddělali – a hráči jsou pak schopni na tomto poli míru vykonat nemožné. Je to totiž zábavnější.“ – Jejda, tak to jsem nostalgicky zavzpomínal na stařičké DOSové Lemmings – mnohé etapy šlo projít snadno za cenu oběti nevinných trpajzlíčků, ale při troše (někdy víc než troše) snahy šlo oběti minimalizovat.

V souvislosti s nebezpečím her vidím jen jeden problém (coby kovaný hráč od mala). A to MMORPG typu World of Warcraft.

Všechny ostatní hry mají občas nějakou špici, akci, cokoliv, u které prostě musíte (chcete) být a prožít si ji.

Asi by mě nikdo nedostal od Dragons Age ve chvíli, kdy jsem se rozhodoval jestli slavně zemřu sám, nebo to nechám vyžrat někoho jiného. Uprostřed turnaje WoT. Případně ve chvíli kdy se můj stíhač konečně neviděn dostal za německý bombardovací svaz mířící na londýn.

Jenže to jsou všechno hodinové záležitosti (ano, třeba x hodinové, ale není jich tolik). World of Warcraft a hry stavící na jím vytvořeném modelu je peklo. Člověk už nedělá úkoly pro zážitek a rozuzlení děje, dělá je prostě pro herní měnu a zkušenosti, zadání nečtě, jen doběhne na označené místo, vykydlí vše v dosahu a beží pro odměnu. A tak pořád dokola, po dosažení maximálního lvl musí večer s guildou 2x dung a jednu velkou operaci a pokud skončí před jedenáctou, musí ještě do dvou oběhat co nejvíc daily questů a pvp. Sice je to zábavné, ale je to otročina absolutně pro nic. Z toho není žádný prožitek, zážitek ani zamyšlení. Jen nekonečný grind beze smyslu.... (velmi fajn mi přišlo prozření jednoho z tvůrců WoW, který do jednoho interview prohlásil, že si občas říká "Proboha, my jsme zabili RPG. A jakou svůru jsme stvořili na jeho místo?")

Já se nejlépe odreaguju u klasického Pacmana. Hraju ho už 23 let. Můj rekord je 191 450 bodů.  Ale zdá se, že už jsem za zenitem, protože už jsem se nejlepšímu výkonu dlouho nepřiblížil.

Já hraju klon téhle klasiky – CDMan2.

Mezi další mé stálice patří Blockout (klon Tetris ve 3D) a Pivoňkův mariáš.

Nesměle doplním, že onlinovky mohou pomáhat rozmluvit se v cizím jazyce.

Vynikající hra je Sid Meier´s Railroads. Je to zábavné, podporuje to hrabivost a vizuálně je to úplně kouzelné

Souhlasím, možná není daleko doba, kdy se trvorba her stane uznávaným uměním. Shrnul bych to asi takto:

Dobrý film mě dokáže zaujmout na dvě hodiny a za pár týdnů se na něj rád podívám znovu. Dobrá kniha mě dokáže udržet v napětí několik dní a vrátím se k ní za pár měsíců. Hra mě pohtí na týden nebo dva a pak ji začnu hrát zase od začátku, abych odhalil všechny důsledky rozhodnutí, co jsem během prvního hraní udělal.

Na hrách je právě fascinující ta možnost ovlivnit svými rozhodnutími další děj a co se týká násilí, nemyslím si, že by ho tam bylo výrazně víc než ve filmech. Kdo ví, třeba jednou budeme chodit do galerií, abychom si tam zahráli třeba právě starý Mass Effect a vnoučatům budeme vypravovat, jak jsme se tenkrát při jeho hraní cítili jako příslušníci jakéhosi undergroundu, kdy od nás společnost očekávala, že začneme na ulici kosit lidi palbou z brokovnice.

http://www.youtube.com/watch?v=9AzkZWKa6x4 jak budou hodnotit tento mistrovský kus?

Poslední TR jsem nehrál...ale rád si čas najdu :)

A co World of tanks, nic?

Jo, tak ten znám, ale není to můj žánr. Nejsem si docela jist, ale tuším že na něm zase frčí kolega Kavka  Ale kdo ví, jestli si ho s někym nepletu.