V čem je bojkot ruských sportovců nedomyšlený

Žili jsme tu za Železnou oponou a pro mnoho svobody milovných či přímo režimem stíhaných osob byl sport jedinou příležitostí k emigraci. Pokud by země, kam jsme mohli emigrovat žily jen kolektivní vinou a nenávistí, jako nyní my,

..., pak bychom spíše potvrdili propagaci západní nelidskosti, než bychom dokázali přimět ruskou veřejnost k „západní“ sebereflexi.

Sám jsem se díky sportu dostal nečekaně na západ, ačkoliv bych nikdy nedostal normálně devizový příslib s výjezdní doložkou k pasu. Tenkrát se z našeho západního výletu do Rakouska nevrátil jeden kolega sportovec. Dokonce i mne tam lanařili, abych zvážil emigraci a vážně jsem o tom uvažoval. Nakonec převážil pocit povinnosti k mé potenciálně osamělé matce. Taková až „Kunderovská“ volba Nesnesitelné lehkosti bytí. Dnes toho už nelituji, ale byly tenkrát četné chvíle, kdy jsem dost litoval.

Návštěva západu, tehdy na počátku osmdesátých let, mne značně posílila v mé pozdější jistotě, že socialismus a komunismus nejsou ryzí humanistická cesta pokroku. V době těchto úvah mi bylo necelých sedmnáct let.

Navzdory třeba smrtícím politickým procesům padesátých let se naši sportovci účastnili všech olympiád s výjimkou her v Los Angeles 1984, (což se dotklo právě mé generace). Politická názorová konfrontace, byť při sportu, dodala mnohým na východě naději a dostatek střeliva pro vnitřní změnu přesvědčení, ale také veřejnou manifestaci odporu vůči okupaci 1968 na olympiádě v Mexiku. Západ se nesmí takové konfrontace bát, protože tím byl ukázal mnohem hlubší slabost, než jen výstřelky pitomců s propagačním ruským válečným Z. Nyní mohou ideologové z Kremlu klidně tvrdit, že by na olympiádě nic nepropagovali, ale ten strašlivě zlý západ nemá zájem o člověka, jen o odbytiště svého zboží a hlavně zbraní.

Nakonec jsme nedávno několikerou chybnou „podporu“ svobody ze západu zažili. Arabské jaro. Západ dokázal akorát bombardovat a rozbourat, byť diktátorské, režimy, které ale byly lepší než následující vlny islámského fanatismu. I tenkrát řada uvažujících politologů a humanistů poukazovala na to, že je třeba masivně podporovat nejlépe legální demokratickou opozici. Ničeho takového se arabské demokratické elity od západu nedočkaly. Odměnou pak byla masivní migrace, která z prakticky stejných důvodů bude bohužel zcela jistě pokračovat.

Západní zrady dříve podporovaných diktátorů se odehrávaly již od 19. století a staly se jednou z klíčových metod ovládání třetích zemí. Nyní se musíme vyrovnávat s migrací z afrických zemí, která bude narůstat tím více, čím větší vliv tam budou získávat ruku v ruce jihoamerické drogové kartely, islamisté a Rusové s Číňany. Nakonec západ zradí i Zelenského. Je to totiž snadné. Stačí, aby architekti válečné podpory prohráli volby. Prohrát volby bude zanedlouho pro pravici čím dál větší hrozba. A vzhledem k tomu, že hysterickou kampaní znevažuje demokratickou opozici, hrozí nám, že příštím premiérem by mohl být třeba Okamura. A to se přiznám, by pro mne byl značný důvod k přehodnocená životního odporu k emigraci.

Zlikvidovat totalitním nerespektem slušnou a demokratickou opozici je stejně nebezpečné jako bojkotovat Rusko na olympiádě, protože to bude jen voda na Putinovský mlýn. Ano, nechceme slyšet takovou kritiku pravice, ale příznačná pštrosí politika je zbabělá a neargumentovaná, a navíc i nečestná, nedůstojná hlasatelů exkluzivní demokratické pravdy. Není nic lepšího, než ukázat obyčejným Rusům svobodu a racionalitu na vlastní oči. Takto ukážeme jenom strach z konfrontace, který nás samotné dovede do pekel pravicových dobrovolných populistů. Je třeba vidět, že nám zbytečná horlivost diletantů podřezává větev, na které chceme pevně sedět. I pravice potřebuje přinejmenším základní strukturální realismus. Nepředstavovat si svět, jaký by měl být, bez toho, aby se chytře vnímalo, jaký svět velmi pravděpodobně je.