Snažme se uvažovat věcně

Stávka je v podstatě kulturní vyjádření nespokojenosti nebo nedůvěry. Byla by vláda raději, kdyby v pouličních nepokojích hořela auta jako ve Francii? Stávkují prý hloupí jedinci, kteří nic nepochopili. Pošlete k těm primitivům...

... svoje děti již v úterý nebo už nikdy?

Zavilí držitelé pravdy jistě nepůjdou ke zločinným lékařům pro rady a medicínu. Spravedlivého člověka uzdraví vztek vyvěrající ze selského rozumu. Selský rozum, a je nutno přisvědčit, že to není malý a bezvýznamný argument, velí, že musíme šetřit pro naše děti. To jistě slýcháme dnes z mluvidel ODS nejčastěji, i premiér dnes hřímal ve svém neuváženém projevu: „… je to nutné, nutné…“ Ale mluví k lidem, kteří budou mít vůbec děti? Nejde mluvit jen ke skalním voličům ODS a očekávat souhlas či porozumění. Dnes se více jak polovina plodné populace bojí založit rodinu. Roste počet „singles“, tedy osob, které se programově rozhodli žít sami, mnohdy hlavně z ekonomických důvodů, jindy z pohodlnosti. Máme tedy šetřit na „cizí“ děti arogantních neempatických vládců, jejichž potomci budou třeba ještě horší a zaťatější?

Já tři děti mám, takže na šetření pro budoucnost slyším. Přesto se domnívám, že šetřit lze i s rozumem a ohleduplností. Vůbec si netroufám připomínat, že v této těžké době se takřka nesmí mluvit o šetření na zbrojení či zahraniční podpoře ideologicky spřátelených režimů, které za časů našich dětí již nemusí do naší rodiny patřit. To vše by se mělo vzít v úvahu, když se mluví na veřejnosti o tzv. „nutnosti“.

V případě školství nejde jen o vzdělání, tedy jakési komerční předávání získaných informací, ale jde i o výchovu, která nemá jen intelektovou stránku. Jde o to, že v dětství a mládí se získávají zkušenosti s reakcí na vlastní chování a získávají se dlouhodobé životní postoje. Jaksi nemluvíme o tom, že naše školství je falešně represivní. Protože nemáme žádnou působivou trestní škálu pro mládež, současně zdražujeme volnočasové aktivity, vytváříme tím časované bomby ve společnosti. Pokud chce učitel třeba trestat za vyrušování nebo nějaké drzosti či agresivitu, nezbývá často jiná možnost než šikanování při zkoušení, tedy promítnutí trestu do prospěchu, což má zcela opačné účinky na degradující mládež. Proto je naše školství oprávněně považováno za starorakouský skansen normalizačních nepřímých trestů. Do tohoto stavu pak vstupují ekonomové, kteří jsou díky našemu školství často diletanti v mnoha oborech, zejména v kultuře a vzdělávání. V televizi dostane prostor nejmenovaná ekonomka, zde velice známá, a řekne mj.: „… inkluze je samozřejmě špatně …“. Řekne to bez kontextu, jen tak mimochodem. Neuvědomuje si jak tím přilévá benzín do ohně. Inkluze má samozřejmě zcela odborné odůvodnění. Má začlenit lehké dysfunkce vyplývající z tělesného vývoje jedinců, který není zcela homogenní. Někdy je to věc vývoje, jindy zvýšení důrazu na trénink dysfunkční tělesnosti. Dyslexie se dá překročit natolik, že jedinci s touto vadou mají intelektuálně na to, aby vystudovali v normálním procesu i vysokou školu. Je na odborném posouzení, která vada je lehká, zahrnutelná, s nadějí na řešení. Více postižené děti by se do procesu inkluze neměly dostat. Samozřejmě na to existují neodborné názory a neempatie či přezíravost rodičů nadaných dětí. Proto by asistent pedagoga měl vyrovnat lehké dysfunkce, aby se výuky mohli účastnit úspěšně všichni, protože je to navíc výchovné směrem k empatii a preventivní vůči šikaně mezi žáky. Často je totiž škola sociálním kolbištěm, kde přispívají rodiče k dominanci dítěte prostřednictvím luxusního mobilu, nikoli rozvojem jeho schopností.

A pan premiér nechápe, co se po něm a vládě chce. On se setkává, všichni se setkávají. Nepochybuji o tom, ale mluví na totéž téma? Naslouchají si? Setkat se formálně můžete, abyste měl alibi, že se údajně snažíte. Tak to zase vidí veřejnost. Jak jinak si vysvětlit ono nepochopení požadavků stávkujících? Premiér má vizitku posetou tituly a za primitiva jej považovat nelze. Tituly ale nevypovídají nic o tom, zdali je člověk empatický, jaký má charakter a jakou tedy budí důvěru. Rozpory v tom, co říkají na jedné straně stávkující, čímž nemyslím vládní opozici, a tím, co říká třeba pan premiér jsou propastné. Nakonec premiér dnes ve svém reakčním projevu mj. řekl: … „nemají si kde informace ověřit …“ Mimoděk přiznal tu zásadní chybu, že vláda neumí verifikovat informace tak, aby se o nich dalo diskutovat. Novináři třeba vyhlásí hodnoty inflace v nějakém časovém období. Lidem se to číslo nelíbí i přispěchají vládní vysvětlovači, že jde vlastně o hodnotu falešnou, neboť odloženou z minulého období. Fantastické! Obyčejný člověk si řekne, tak kdy lžou? Tehdy nebo nyní? Je to flagrantní manipulace s údajně spočítanou úřední informací. Na jedné straně máme státem placený centrální statistický úřad, ale na jeho informace se nikdo neodvolává. Každý má svou tabulku někde nějak nesledovatelně získaných informací a tím plasticky přizpůsobuje pravdu požadované či přijatelné pravdě. Odtud pramení, milá vládo, nedůvěra občanů nejvíce. Do toho se vláda holedbá div ne klíčovým bojem s dezinformacemi. Na tomto poli však učinila nejnešťastnější kroky, které odradily spoustu mlčících, kteří již mlčet nemohou a nebudou. Vláda skoro rok směřovala ke zřízení cenzury, což si naštěstí zatím nepetrifikovala. Ale co není, ještě možná bude. Vláda může mít i pravdu, ale nemůže a neumí ji věcně dokázat. Proto se nejčastěji staví ad hominem, zejména Antibabiš je zcela zřetelný, a vymlouvá se z odpovědnosti. Nevím proč. Nikdo není dokonalý, ani vláda. Chyby či nečekané věci se stávají. Vydávání ideologie za věčnou pravdu v naší kritické vlasti neobstojí. A volby se blíží. Moc je jenom zápůjčka. Pokud si nezlikvidujeme zbytky naší chatrné demokracie.