Smutná podstata války na Ukrajině

Málo se uvažuje sebekriticky, zdali se dalo válce zabránit. Na počátku všeho stojí uznání či neuznání postoje protistrany. Dochází k němu nenápadně a má samozřejmě tragické důsledky srovnatelné s přírodní katastrofou.

Na tom, že se Ukrajina stane členskou zemí Aliance, se shodl už summit organizace v Bukurešti v roce 2008.  Připomněl v prohlášení při zahájení neformálního summitu NATO v Oslu Jens Stoltenberg.

Ale tím se přímo potvrzuje „russký narativ“.  Dobový článek odborné organizace AMO z tehdejší doby popisuje výsledky a atmosféru summitu NATO v roce 2008.  Již na tomto summitu Putin tehdy přímo prohlásil, že nesouhlasí se vstupem Ukrajiny a Gruzie do NATO. V případě Ukrajiny Putin pohrozil na summitu NATO, že při variantě realizace vstupu podpoří Rusko separatisty na východě Ukrajiny.

Jens Stoltenberg současně prohlásil, že všechny státy NATO dnes souhlasí se vstupem Ukrajiny do NATO. Tenkrát to tak nebylo. NATO tedy dobře vědělo, že Rusko nesouhlasí a co bude následovat a také následovalo. Rusko jasně deklarovalo, co považuje za provokaci a že bude jednat, tak jak skutečně dnes jedná. Tuto skutečnost ovšem NATO neuznává, a proto jsme na pokraji války.

NATO neuznává postoj Ruska, že by chtělo mít právo veta na vstup svých sousedů do NATO. Rusko toto zase označuje za provokaci k činům, které předem oznámilo. Diplomaticky bezvýchodnou situaci obě strany nezvládly a dnes máme konflikt, který hrozí eskalací až na úroveň střetu Ruska a NATO.

Jinými slovy. Ukrajinci mají právo na bezpečnostní sebeurčení, ovšem ruskojazyčné regiony toto právo nemají. Skutečně zjevná férovost a spravedlnost na n-tou. Pravda se zde vyrábí politickým rozhodnutím, jehož podstata zůstává mlhavá. Ničím nevyprovokovaná agrese se v jurisdikci NATO prosazuje snadno i nad ústavami členských zemí. Je tu ovšem ještě řada států, které v jurisdikci NATO nejsou, a tak jde jen o mezinárodní spor dvou postojů.

Diplomacie, včetně té Ukrajinské nyní dohání něco, co se mělo řešit již dávno. Mělo se otevřeně a čestně jednat a za členství států, které tolik chtějí a potřebují vběhnout do otevřených dveří NATO. Smutné na tom je i to, že k tomu je vždy třeba státního převratu, tedy žádné demokratické referendum, ale emocionální revoluce. Ale stejně jako někdo nechce uznat referenda o sebeurčení Krymu a Donbasu, jiný nechce uznat platnost převratů na náměstí. A tak stále dokola.

O hrozbě konfliktu obě strany dobře věděly a nedokázaly se na ničem dohodnout. Západ Rusku nenabídl vůbec nic. Každému je jasné, jak by protestovaly USA, kdyby se podařil ruský převrat třeba v Mexiku. USA by jednaly prostě z pozice síly a zjednaly by si „pořádek, svobodu a demokracii“.

Toto má na mysli Henry Kissinger, když mluví o přijetí Ukrajiny do NATO, kterého mělo být dosaženo včas a dohodnutými cestami. Samozřejmě prokazovat, zdali by to bylo či nebylo možné je těžká otázka. Vyloučit to ovšem nelze. Nejde tedy o zjevnou historickou pravdu, ale o věčně výbušné téma.

Strukturální packalové a diletanti se postupně prosadili na celém západě. Skutečně je ovládá vnitřně živelný a nevědomý neomarxismus, který je tupou odnoží pozitivismu v analytické filosofii. Tento trend nakonec dopustil opuštění faktů a stvořil post faktickou současnost. Za tím vším se usmívá anachronická církev. Lidé jsou bezradní a bezmocní. Momentální moc informační společnosti je tak velká, že dožene svět k nesmyslné válce, v níž nikdo zvítězit nemůže. Ale v post faktickém světě chciválců je vítězství nad jadernou velmocí brnkačka. Žádné spiknutí zakonspirovaných levirátů, jenom bezradnost neodpovědných extremistických manipulátorů.