Není stupidní spíše oslava bombardování Gazy?

Ano, odmítám tancovat dobový taneček nad nynějšími mrtvolami v Gaze. Pokud nebude mít plánovací oddělení masakrů žádnou opozici ve veřejném mínění, bude se bombardovat všude a desetkrát tolik.

Kritika jakéhokoli bombardování není stupidní.  Stupidní je tvářit se, že se nic neděje nebo že se děje cosi nutně svatého. Pokud jsou výsledkem mrtvoly opět i nevinných civilistů, nesmíme se tím opájet, ale musíme se ptát, nakolik to bylo nutné. Kolektivní vina je prostě slepá ulička a většinou právě tento princip zabraňuje míru. Masakroví géniové však klidně dál drze vystupují s divadlem vykořenění zla plošným způsobem.

V diskuzi pod mnou denunciovaným článkem se dovídáme, že diskutující neznají historii. Domnívají se, že jen jedna strana konfliktu se dopouštěla a dopouští zločinů. V každém konfliktu se jich dopouštějí vždy obě strany. Máme ovšem takový emocionální problém, že vhodné využití síly a vítězství toto masakrování vymaže a učiní z něj nutné a svaté jednání. Žádné straně konfliktu to nelze uznat.

V diskuzi u zmíněného článku se jeden diskutující tváří, že v minulosti nebyly žádné masakry arabského obyvatelstva. Byly. Za všechny uvádím jeden z veřejně nejznámějších:  Masakr Dejr Jásin.

Pokud se začteme do odkazu na internetu, nemůžeme popřít, že i historie židovské suverenity měla zčásti improvizovanou i zločinnou povahu. Hlavní proud nastupující židovské moci se od masakru distancoval. Ale klidně bychom mohli donekonečna skloňovat, že ten masakr byl a arabská ideologická fronta to právě tak dělá. Kolektivní frustraci obecné kolektivní viny prožívají obě strany konfliktu. Příčetní intelektuálové na obou stranách uznávají, že v konfliktu neexistuje jedna jasná svatá pravda, jak by si ji kdokoli vysnil. Samozřejmě politické narativy se nezastaví. A i já mám spíše blíže k povědomí, že více humánního směřování je na židovské straně. Vede mne k tomu propaganda, která neviditelným způsobem chirurgicky obřezává veškeré informace, které by mohly být ku prospěchu arabské strany. Pokud však zavítám někam na objektivizační stránku arabské argumentace, čtu tam podobně selektované informace vytvářející zásadně černobílé postoje.

Pochopitelně jsou ve světě i protiklady, kde se strany dokázaly v čase smířit a dokonce spřátelit. Kdo by tomu věřil třeba mezi Němci a Francouzi v roce 1945? Jenomže obě země nastavili politické reprezentaci vlídnou tvář a začalo vytváření netřecích ploch, ploch souladu a spolupráce, jeho jedním nedokonalým výsledkem je nynější sic kritizovaná Evropská Unie, která má především velkou mírovou zásluhu. Doufám, že se shodneme na tom, že přesto, že si Slovensko zvolilo neoblíbenou reprezentaci, nedojde k politicky humanitárnímu bombardování Slovenska snad ani prezidentským dronem z Pražského Hradu. Jsme připraveni zatnout zuby a mluvit o různých postojích, kritizovat je a třeba i zčásti uznávat, jako třeba naši námitku svého času v otázce kvót na přerozdělování uprchlíků.

Smyslem tohoto blogu nemůže být pravdivé a definitivní rozpletení arabsko - izraelského konfliktu. Jde mi o to, že není žádný důvod omezovat kritická práva v zemích daleko od konfliktu. Naopak bychom měli využít našeho kulturního potenciálu a podporovat konstruktivní a objektivní konzultace problému. Proč by z cizího problému u nás měla být jakákoli inzultace navíc hrubě kolektivního rázu? Prý stupidní kritika bombardování. Stupidní prý i v pohledu na Drážďany 1945. Vždy jde o nerozhodnutelné otázky. Po užití atomových bomb na konci WWII v Japonsku se argumentuje nesouměřitelně způsobem coby kdyby. Faktem je, že bomby spadly. Zabíjely ve svých důsledcích mnoho dalších let, ale také vytvořily novou dlouho stabilní mírovou situaci. Žádný z pohledů nemůže být úplně zatracován a je součástí racionální objektivity a příčetnosti. Všichni si doufám myslíme, že Breivik, různá polovojenská komanda a zákonem nesvázané chunty či jiní svévolní agresoři – všichni se musí dostat před soud, aby s ním případní budoucí vinící počítali a snad se alespoň obávali neudržitelnosti svých zvěrských „výsledků“.

Musíme jen litovat toho, že se nepodařilo v Haagu poctivě a transparentně dosoudit Miloševiče, který mezitím zemřel. Tento rozsudek chybí potom v diskusích o smyslu bombardování Srbska. Podobně chybí srozumitelné a veřejné rozsudky nad Islámským státem. Zatemněné jsou dodnes kulisy „bojů“ v Sýrii, kde na straně povstalců nevynikl ani jeden populární mírotvorný představitel, který by mohl vytvářet alespoň představu o nové demokratické Sýrii. V Německu po Norimberském soudu mohl přijít normální Adenauer, kterého mohl svět uznat a jednat s ním o budoucnosti společného míru. V tom třeba i arabské vedení dělá chybu, že nemá populární neteroristickou osobnost, která by symbolizovala případnou demokratickou Palestinu. Nakonec si budeme za pár dní připomínat někteří 28 výročí  atentátu na Jicchaka Rabina  (11. chešvanu 5756). Mírový proces zastavili tentokrát židovští extremisté. Pardon, dnešní představitelé Likudu, především jakýsi Netanjahu, jehož éra také jednou skončí a je otázkou, co bude s možnostmi míru dál, po jakkoli neomezeném slavném bombardování, které stejně Hamás nevykoření.