Jan Skácel, jeden z mých oblíbených básníků oslavil stoleté výročí narození. Taková výročí mne vždy přimějí oprášit dlouho rozpracované rodokmeny, které nikdo neplatí. Nikdy toho ovšem nelituji, obzvláště v tomto případě.
Podle databáze kdejsme.cz se k dnešnímu dni vyskytuje v celé České republice 1070 čistých Skácelů a 1139 dam Skácelových. Adjektivum „čistých“ má svůj důvod. Při stopování hlavní mužské linie rodu básníka Jana Skácela jsem se dopracoval před rok 1700. Poslední předek, kterého jsem identifikoval se jmenoval Martin Skácil. Víme o něm, že v období lánové vizitace 1669 až 1679 hospodařil právě na jednom lánu (tj. méně než 2 ha pozemku) ve vesnici Suchonice, ležící na půl cesty mezi Olomoucí a Přerovem. Šlo tenkrát o poddanské církevní zboží. Na stránkách současné samosprávy vesnice se můžete dočíst mj., že k roku 1657 hospodařilo v Suchonicích 11 sedláků. Z toho dva se jmenovali Skácil. Martin a nejspíše jeho bratr Vávra. Na zboží olomoucké kapituly se vyskytuje více těchto Skácilů, ale i Skácelů. V Olomouci nebyla jen kapitula, která vlastnila nějaké mimoměstské zboží. Poddanským vlastníkem bylo i samo město Olomouc, ale ještě tam byl klášter sv. Kateřiny, na jehož zboží hospodařili Skácelové, ba dokonce jedna vdova Skácelová, pololánice Běta.
Analýzou v nedávno vydaném Generálním rejstříku k lánové vizitaci na Moravě jsem zjistil, že na Moravě se vyskytovalo v oněch letech přibližně 15 rodin v areálu ponejvíce hanáckém. Hranici areálu tvořila sídla Zábřeh, Šternberk, Hranice, Uherský Brod, Vyškov, Plumlov. Více než polovina těchto rodin, které se většinou honosily již tenkrát jménem Skácel, sídlily na církevním zboží vlivu Kroměřížského. Zajisté by bylo třeba hlubší analýzy usídlení, snad se mi ještě časově poštěstí se k tomu dostat třeba při 150. výročí narození .) Vesměs všichni vlastnili pozemky velikosti pod jeden lán. Někteří jsou však označeni jako „velký sedlák“, „velký rolník“. Podle mých dosavadních zkušeností s podobným výzkumem bych odhadoval, že všichni ti Skácelové, Skácilové a Skácelíci byli nejspíš příbuzní pocházející od jedné prototypové zámožné osidlovací rodiny Skácelů. Kladl bych je klidně až do 14. století, kdy se osidlovaly pustiny a vyklučovaly či kácely lesy a zakládaly nové osady. Tito osadníci tvořili v 17 století nejzámožnější rolnickou neerbovní vrstvu osedlých i v Čechách.
Prozatím jsou to jistě jen spekulace. Ale jsou podloženy určitými náznaky. Co vlastně znamená příjmení Skácel? Zdá se, že je odvozeno od slovesa „kácet“. Vzhledem k zámožnosti bych neuvažoval, že jméno vzniklo zlomyslností přespolních, kteří by chtěli poukázat na fakt, že se dotyčná osoba skácela třeba v krčmě. Sázel bych spíše na profesní kácení lesů. Vyskytující se varianty Skácil či Skácal bych připisoval nešikovné transkripci. Ve starém českém pravopise se psalo e jako i. V matričních záznamech se stále setkávám s mutacemi, které jasně vznikly neznalým pravopisem či chybou výslovnosti. Nakonec původní Skácilové dospěli k Janu Skácelovi, což dokazuje, že principiálně se tato příjmení neliší. Pomocná literatura (např. publikace Naše příjmení) nám příliš nepomůže. Jméno Skácel se totiž vyskytovalo původně jen na Moravě. V paritním rejstříku Berní ruly se jméno Skácel, ani jeho mutace, vůbec nevyskutují. Publikace na téma příjmení pak spekulují právě o obecném vzniku příjmení z nějaké lidské pracovní činnosti. Zde narážíme tedy i na fakt, že genealogická podkladová literatura byla a stále většinou je zaměřená na českou provenienci. Je to s podivem, protože podle mých výzkumů snad polovina mnou zkoumaných rodů v Čechách pochází z Moravy. Dokonce i já jsem se jednoho večera našel s velkým překvapením po dědečkovi v mužské linii v Přerově. Další stopy v mnohém kopírují, ale i přesahují, areál výskytu Skácelů.
Na všem tom je vzrušující, že Martinův vnuk Josef Skácel se oženil 29. srpna 1774 v Hlušovicích u Olomouce s jistou Kateřinou Dostálovou. A jiná mladší Dostálová byla zase maminkou mého přerovského dědečka. Byla dokonce sestřenicí Karla Dostála – Lutinova, prostějovského faráře, spisovatele a vydavatele, který vydával Julia Zeyera a v počátcích podporoval řadu dalších umělců, např. Františka Bílka, kterému zadával ve svých tiscích řadu ilustrací. Moje prababička Josefa Dostálová se narodila v Lutíně, „na druhé straně od Olomouce“. Ale to je již jen takové genealogické snění, že třeba mám společné geny nejen s Dostálem – Lutinovem, ale i se samotným Skácelem, prostřednictvím společných Dostálů. Jenomže podrobný vědecky podložený výzkum často vede k rozčarování z takových rodinných legend. Nicméně by to bylo krásné a odpovídalo by to Ryme a Špryme, které na Hané sbíral kdysi prastrýček Dostál – Lutinov. Asi budu ten výzkum zdržovat, aby se naděje udržela co nejdéle .)
