Naivita versus kritické myšlení

Postfaktická politická klika vyvrhla kritické myšlení a pokouší se kázat katechismus na pozadí nepodložených naivních představ a dojmů. Nyní již dochází i jejím někdejším příznivcům, že diletantismus je … 

… slepá a bezradná ulička dějin.

Na počátku jsou jistá deprivantní přání. Příliš nám kritizují pánaboha. Berou nám národní identitu. Berou nám pracovní místa. Podobná populistická mávátka nám nepředvádí jen polo extrémní SPD a podobné stránky. Předvádí jej třeba i mocná movitá katolická církev, která se neubránila triumfalismu po získaných restitucích. Vrcholkem tohoto ledovce jsou pak hesla o tradiční rodině a podobných reliktech středověkého panského zřízení.

Tato jednobarevná deprivantní přání svrhla nudnou postmodernu s jejím údajně jen relativizujícím postojem. Ten postoj samozřejmě relativizující zčásti vždy byl a bude, ale současně umožňuje vzájemnou toleranci. Pojem občanství rozkládá a vždy bude rozkládat tradiční uspořádání kmenové, národní (tribalistické) společnosti. Postfaktická nálepka se svou pejorativní konotací se smývá lepší nálepkou „postkritický/á/é“ cosi. Jde o to vrátit se opět k nějakému nekritickému uctívání? Nejspíše k modlám ve stylu Zlatého telete.

Stačí jednoduchá otázka: Má přednost rodina nebo národ? Podle postmoderny se takové otázky vůbec nemají pokládat. Obojí tu přirozeně vždy nějak bude. Pokud to někdo nechápe, tak ať veřejně vysvětlí, jak třeba na konečné řešení a vymýcení prostituce, (jež má podobně rozporuplný náboj proti zájmům různých částí společnosti), se kterou si od starověku neporadily žádné politické systémy. Společnost se své přirozené duality nikdy nezbaví. Jako se komplementárně potřebují muž a žena tak prosperující podnikatelé potřebují mj. poraženou konkurenci. Nikdy nemůže v přirozené společnosti dojít na konečné řešení. Každý, kdo takovou iluzi přináší a nabízí jako definitivní řešení by měl být odvezen rovnou do blázince. Což se bohužel neděje a nestane, protože toto naivní až romantické bláznovství a třeštění vyvažuje přílišnou racionalitu společnosti, což je vlastně také potřebné. Společnost má být v nějaké trvalejší rovnováze.

Nicméně diletantský romantismus, tak jak se projevuje dnes v naší politice nebo i zde na blogu, má vyloženě komický potenciál. Místo toho, abychom se kriticky vyvarovali extrémům neustále sklouzávajícím ke kolektivní vině a dvojímu metru, kdykoli se nám to hodí, vyvracíme kořeny kritického myšlení tím, že nahrazujeme třeba akademické svobody nějakou nadační imputací jednobarevného názoru politizujícího dějiny a umožňujícího argumentovat kolektivní vinou, proti níž není nikdo v postavení, aby mohl akademicky polemizovat.  V demokracii je drzost nahrazovat odborníky a akademiky v nějakém politickém zájmu.  Nemá to naději na trvalost, pokud nejde již o demontáž demokracie a svobody. Nejnovější záludné zglajchšaltování rusistiky na FF UK je flagrantní ukázkou diletantské krátkozrakosti.

Stejně tak není rozumně pochopitelné  rozepisovat se zde o jezuitských zásluhách  a hledat v nich jakési definitivní překódování národní historiografie. Nikdo dnes proti jezuitům nic dramatického a dehonestujícího nepíše. Historie se věcně zkoumá a nalézají se klady a zápory. Ty se vyjmenují a slouží k orientaci a poukazu právě proti diletantskému opakování chyb. Jsem sice mírně nekatolicky naladěn, ale vůbec by mi nevadilo se dozvědět více o Koniášovi. Některé jezuity musí i protestant nebo ateista milovat a katolík by klidně mohl přes staletí třeba Komenského či Chelčického normálně vnímat a zčásti uznávat. Proto nějaké prohlášení o revizi dějin ve stylu: jen podle Pekaře oproti Palackému a Masarykovi nemá naději na plodné rozkrývání dějinných dilemat. Palackého či Masarykovo pojetí není totéž. Možná je ve hře další politický kotrmelec, přejmenování Masarykova ústavu na Pekařův ústav? To zavání skvělou reformou důchodů na věčné časy.

Mimochodem osobnost Koniáše by si klidně zasloužila třeba i filmové zpracování, abychom viděli i jeho oprávněné tužby a osobní kvality. Proč ne. Zrovna tak si myslím, že se nakonec zdařil “nehistorický“ Jaklův film Jan Žižka. Odpovídal na otázku po obecné motivaci a situovanosti člověka, který nebyl ve svém boji poražen. Určitě nedal odpovědi na historické otázky, ale spíše je otevřel, což je správně.

Nemůžeme přes staletí argumentovat, co by bylo bývalo správné z dnešního pohledu. Ti lidé byli v tehdejší zcela nesrovnatelné situaci a svou roli tak jako tak sehrálo často proti pravdě i jen ledabylé a nahodilé štěstí. Proto nesmíme žádné dějiny zamlčovat. To se bohužel dnes děje a musíme jen doufat, že to příští volby změní. Kdyby bylo na mně, určitě bych nepopravil 27 „českých pánů“. Rozhodně nepřišli Jezuité do negramotné země. Již za husitů se tradoval, že kdejaká bekyně zná bibli lépe než vysvěcený duchovní. V osobě popraveného Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic byla popravena nejvytříbenější vzdělanost tehdejší Evropy. A co? Někdo se za to někdy omluvil? To už se i ta katolická církev dokázala omluvit za upálení Jana Husa.

Habsburkové jsou zcela zločinnou a bezprávně záludnou dynastií. Pokud někdo sní o restauraci monarchie u nás pod taktovkou Habsburků, tak by je měl napřed nechat rehabilitovat v samotném Rakousku. Nakonec vidíme nešťastnou postmoderní restauraci carismu v nynějším Rusku. Jako se do Rakouska těžko může vrátit dynastie, která dovedla svět ke světové válce, tak návrat carismu v Putinovském pojetí hrozí rozpoutáním nové světové války. Jaký nehorázný monarchismus bychom křísili u nás? Volili bychom krále jako za časů Jiřího z Poděbrad? Nemáme ani šlechtu, která byla nezbytným partnerem korunovace. Jsou to diletantské iluze, které ale nepodpírá žádná vize ušlechtilosti, lepší svobody a úspěšnějších vyhlídek. Jsou to jen vějičky na odpoutání pozornosti nad zamlčováním celých dějin a svobodné věcnosti.