Zhruba takto vypadá diskuse našich národovců na téma nového návrhu společné migrační politiky EU. Jednak jde o návrh a diskuse by měla být věcná. Druhak nemá absolutně cenu diskutovat se zaťatými odpůrci EU.
Skalní odpůrci do diskuse o migraci přinášejí jenom destrukci. Nerespektují podstatu členství v organizaci, která jim připadá nepřátelská, diktátorská a neperspektivní. Diskusi mohou vést pouze protistrany, které slušně uznávají nárok na jiný názor druhého, ale drží se také nějaké udržitelné reality. Přitom odpůrci EU nemají zvolenu politickou reprezentaci, která by reálně mohla zahájit nějaký proces odchodu z EU, jak o něm veřejně sní. Myslím, že není naděje, že by i v nejbližších parlamentních volbách protievropské smyšlenky zaujaly v parlamentu rozhodující pozici. Proto je logické se ptát už na začátku diskuse o prvku společné evropské politiky migrace na vstupní postoj k EU. S odpůrci není o čem diskutovat. Můžeme se jejich myšlenkám podivovat nebo obdivovat, ale politická realita jede jinudy. Nynější odpor k EU je ztracená varta.
Jak jsem již mnohokráte psal o svém původním postoji k EU před referendem, v němž jsem z kulturních důvodů hlasoval neúspěšně proti vstupu do Unie, která podle mne nese mnohá dědictví, s nimiž nechceme nebo neumíme mít dostatečně společného pociťování. Po našem vstupu jsem ovšem přijal evropskou realitu poctivě za svou vlastní. Je to jako respektování prezidenta Trumpa nebo Zemana. Navíc se od té doby svět dosti změnil. Před naším vstupem se ještě zdálo, že spolupráce USA a Ruska nám může umožnit individuální spolupráci s oběma velmocemi. Jenomže návrat druhé studené války změnil mnohé předpoklady. Protože se domnívám, že spolupráce v rámci spojenectví s Ruskem by pro nás byla nejen nevýhodná, ale dokonce i nebezpečná, mám stále ještě mnohem větší důvěru k trumpovským USA a „neomarxistické“ EU, než k Rusku nebo Číně.
Těžko říci, v co doufají východofilové nebo ultrasuverénní samostatníci. Představa, že Česko může opustit EU je podle mne nereálná a zcestná. Na to jsme příliš malá ekonomika. Má to mnohem více aspektů. Ale takové tvrzení nelze reálně dokázat. V nynější ezoterické éře, kdy každý věří v soukromé přesvědčení jako v náboženství, těžko hledat nějaké společné konsensy. Nicméně přesto jsem přesvědčen, že ekonomicky rozhodující síly této země nebudou podporovat odchod z EU. Těžko by se pak ufinancovalo otevření nějakých nových trhů. Z toho reálně plyne, že spíše z EU jen tak neodejdeme. Netvrdím, že je to nemožné, ale nevidím zatím žádnou blízkou perspektivu. Přes různě nepříjemná skřípění zubů, budou se muset odpůrci EU neustále smiřovat s naším členstvím. My si musíme zvykat na trvale vzteklou a nelidskou skupinu diktátofilů, kteří budou stále doufat, že jednou se i v naší mírumilovné zemi objeví nějaký „vůdce“.
Podobně nevěřím, že by se dříve, než do deseti let zásadně proměnila nynější politika EU směřující spíše k míru a lidskosti opírané o všeobecná lidská práva. Doufám samozřejmě, že změna v tomto smyslu nenastane, ale jaký já jsem věštec. Spoléhám spíše na zkušenost a dedukci. Posledních dvacet procent je také moje ideální přesvědčení o morální povinnosti člověka vůči člověku. V tomto smyslu přijímám většinu tezí novozákonní teologie.
Neschopnost diskuse je u odpůrců lidskosti daná jejich apriorní agresivitou. Přitom jde o věcné problémy. Nějaký společný postup v migraci má smysl vyjednávat. Protože pokud se země EU neshodnou bude situace mnohem nebezpečnější pro všechny. Agresivita totálních odmítačů migrace vytváří permanentně napjatou situaci, která se podobá málem válečnému stavu. Atmosféra padesátých let komunistických procesů se evidentně snaží znesnadnit cestu k západu, kde dosud vládne kapitalismus občanů. Pokud je takto věcná diskuse odmítána, je třeba to přijmout a nediskutovat, protože na úroveň nadávání, plivání a vytahování se snižovat nadále nelze. Stačí, že víme, že snaha odcházečů z EU je momentálně zcela marná. Možná pár stovkám příznivců agresivita odcházečů imponuje, u mlčící většiny však jistě vyvolává odpor. Při záplavě agresivity v diskusích dochází právě k tomu významnému nesouhlasnému mlčení veřejnosti. Lidé se agresivistů na sítích bojí a nediskutují. My, co se vyslovení názorů přesto nebojíme, nebudeme nadále k agresivistům korektní a neměli bychom s nimi za jejich současného chování vůbec diskutovat. Ať si vypisují svoje třesky plesky, důležité je, že díky agresi nejsou schopni navázat diskusi, která by jim mimo zastrašování nahnala voliče. Proto v diskusích většinou mlčím, i když je každému jasné, jaký mám na problémy s migrací názor. Musíme si zachovat lidskost, chovat se podle zákonů a dodržovat základní lidská práva. Máme možnost se bránit nekalým migrantům v rámci zákona a veřejné diskuse a měli bychom tak asertivně činit. Zákonný postup není žádné vítání nebo skládání zbraní, je to jen slušná a důstojná varianta rozumného chování.
Článek vznikl v reakci na bezprecedentně drsnou diskusní záplavu pod mnoha články na idnes, zejména však bezprostředně na tento blog.
