K naší latentní odvetě za hybridní válku Ruska proti světu se konečně přidala i kulturní fronta na nejvyšší úrovni. Vedení opery ND a Státní opery rozhodlo vyškrtnout ze svých plánů nebezpečnou Čajkovského operu Střevíčky.
Lustrací v registru zdrojů na internetu se mi podařilo zjistit, že existuje na téma literárních námětů Čajkovského oper a baletů hutná bakalářská práce Dominiky Vašíčkové s názvem Literární náměty významných oper a baletů Pjotra Iljiče Čajkovského. FF MU Ústav slavistiky odhalil tohoto lžiIljiče již v minulém roce.
Jistě není náhoda, že si Petr Čajkovskij ponechal otcovské křestní jméno Iljič. Tušil, že se tak přiblíží jinému Iljičovi v budoucnosti, a to Vladimiru Iljiči Uljanovovi recte Leninovi. Velkoruské cítění Čajkovského se zvrhlo ve výslovné podbízení se komunistickému režimu. Jak jinak si lze vysvětlit, že jeho příliš optimistická komedie Střevíčky se hrála kdysi na počest Stalinových narozenin. Snad to dirigoval sám Ćajkovskij. To se již asi nikdy nedovíme, protože kartony skladatelů KGB i NKVD byly skartovány.
Považte, opera Střevíčky pojednává o fantaskním ději na ukrajinské vesnici Dikanka. Poletují tam různé fantastické bytosti: čert, čarodějnice, starý kozák Čub a nějaký Zaporožec. Hlavní postavou je kovář Vakula, který miluje Oxanu (dceru kozáka Čuba), přičemž čarodějnicí je kovářova matka. Vakula se přes všechny ochranky vplíží k Oxaně, (což by se na dnešní Ukrajině vůbec nemohlo stát), a vyzná jí lásku, (což by se naopak stávat mohlo a není to žádoucí). Vakulova matka – čarodějnice má mnoho místně proslulých nápadníků, kteří se před sebou vzájemně schovávají v pytlech, které kuriózně vynese z dači zhrzený Vakula, aby potrénoval sílu.
Cestou do kovárny vesnice venku bezdůvodně tancuje a zpívá. Mihne se tam i Oxana, které se líbí kamarádčiny nové střevíčky. Vakula v zamilovaném ajfru Oxaně slíbí nejkrásnější střevíčky. Oxana Vakulu vezme za slovo a slíbí, že přinese-li jí střevíčky samotné carevny, tak se za něj provdá. Vakula donutí čerta, aby jej k carevně zanesl a střevíčky od carevny získá. A zde je onen kámen úrazu. Ukrajina má svou vlastní střevíčkovou módu a nepotřebuje žádný velkoruský škrpál. Vakula se vrací s velkoruskými milodary, kde konečně získává Oxanu a zase se bezdůvodně slaví. Čajkovskij se deset let namáhal s falšováním nereálných velkoruských konstrukcí radosti. Přitom Ukrajina má svou vlastní radost.
Pravda, vedení opery mohlo stopit operu v tichosti nebo přepsat ruskou carevnu na ukrajinskou. Zvolilo však okázalé veřejné usnesení o vyřazení Střevíčků z plánovaného repertoáru. Takhle hrdinně my bojujeme a bude nás to i něco stát na ztraceném vstupném, které se chystali zaplatit různí opulentní ruští pohrobci utajených oligarchů. Proslýchalo se, že se chystá již v příštím roce triumfální manifestace v hledišti Státní opery a snad i pogromy na místní Ukrajince.
Jistě každý uzná, že bojovat za Ukrajinu musíme na každém možném kolbišti a je třeba přerušit i kulturní penězovody, které by mohly podpořit prolhaný ruský Galivůt. Čajkovskij napsal ještě horší opery, kde lže o ukrajinské historii. Třeba ten ukrajinský odbojník Mazepa, co prohraje bitvu s ruským carem a musí utíkat. Protože jsem výše dal odkaz na bakalářskou práci, varuji nyní před kompletním tiskem této práce. Pro propagační účely vytiskněte jen stránku 45. Zase nechceme Čajkovského úplně zrušit. Má i nezávadná díla o zvířátkách (jak ono se to jmenuje, jo, Bílá labuť).
Oni pátí kolonisté Ruska nebudou demonstrovat čestně přímo na ulici, aby se do nich dalo na oplátku střílet, ale chtěli by se tetelit velkoruským blahem v opeře (tedy díky vedení ND SO nebudou). Tentokrát musíme být stateční a neoblomní my. I kdyby to mělo vyvolat operetní jadernou válku. Je to jako v tom filmu, kde Michael Douglas si řekne a dost a důsledně řeší za pomoci zbraní nekompromisně každou vzniklou situaci. Myslím, že se to jmenovalo Volný pád. My musíme nyní odčinit svoje viny našich legendárních falešníků, jako byl třeba Julius Fučík. Od jeho manželky Gusty bylo pochopitelné, že musí předvést velkolepé hrdinství, protože jinak by po smrti Juliuse měla máslo na hlavě. Vždyť Juliusův strýc Julius byl skladatelem u pruské armády, a dokonce se jeho pochody nejen v Bundeswehru dodnes hrají. Rodiče a prarodiče tohoto vykutáleného proněmeckého skladatele byli známí pražští zlatníci snad dokonce tři generace nazpět. Dokonce si jeden praděd Fučík kdysi vzal německou šlechtičnu za manželku. Tak je fučíkovská legenda veselá. Na Moskvohrááád.
